Ale jak to bývá, ne všechno jde podle plánu. Starosti před odletem vyvrcholili do problém a ty zase vedly k nespavosti, stresu a pomalu ke zhroucení. „Všechno si organizuji sám, je to tedy vše na mých bedrech,“ odhaluje skryté problémy hustopčský horolezec.
Před měsícem si objednal speciální jídlo až z USA. „Do Evropy se samozřejmě nedováží. Nechal jsem si ho koupit kamarádem a poslat k nám. Vše přesně propočítáno na dny ve výškových táborech,“ povzdechl si Caban. Jídlo mělo do Evropy dorazit ve dvou balících, avšak dorazil pouze jeden. Dva dny před odletem. Nakonec se balík našel v celním skladu v Praze a k Cabanovi se dostal v den odjezdu.

Po přistání v Kathmandu, hlavním městě himalájského království Nepál, ucítil opět ten zvláštní pocit. „Jako bych se vrátil do svého druhého domova. Stejní lidé na letišti, stejný řidič mikrobusu,“ usmívá se Caban. V hotelu ho vítal personál s obrovským úsměvem a se slovy: „Tak už zase?“ Tentokrát se mu město zdálo úplně jiné. Nevím jestli to bylo velikostí mého projektu, nebo tím že jsem v blízkosti nejvyššího pohoří na světě,“ zasní se horolezec, který na hoře oslavil své dvaačtyřicáté narozeniny.

Z Kathmandu vyrazila expedice minibusem do čínského Tibetu, přečkali neuvěřitelné fronty na benzín a pak na hraničním městečku přeložili všechny věci na nákladní automobil, kterým přejeli přes hranice. Tam potkal Caban svého styčného důstojníka. „Pamatoval jsem si ho z Cho Oyu. On mě ne. Napařil nám pokutu tři sta dolarů,“ vzpomíná na jeho přísnost horolezec.

Cesta do dalšího cíle, Nialamu,byla adrenalinová. „Silnice je vlastně zásek do strmého svahu. A každý rok se po ní projede mnoho lavin,“ komentuje Caban záludnosti vysokohoského cestování.
Z Nialamu se se džípem nechali vyvézt do základního tábora. Když se ptal styčného důstojníka, kolik že je expedic v táboře, dostalo se mu odpovědi, že jsou první. Caban z toho byl nadšený. „Expedici to dodá více klidu,“ upřesňuje Caban.
Caban až později pochopil, proč že se na korbě jejich náklaďáčku nachází i tři dřevěné postele, televize, video, křesla a další materiál, který nebyl jeho. „Důstojník je společný pro více expedic a zůstane v základním táboře. Pohodlí domova musí mít,“ usmívá se Caban.
Další dny se v expedici střídala dobrá i špatná forma, ale celková únava z výšky byla znát.

„Na další cestu jsme potřebovali jaky. A to více než jsme měli původně naplánováno.“ Prozrazuje Caban jedno z horských překvapení a přidává ještě další: „těsně před tábor jsme potkali našehozraněného pomocníka kuchaře, kterého nabral jak a přerazil mu ruku.“
Po další cestě dorazila Cabanova expedice do tábora ve výšce 5400 metrů. Sami a unavení. A to je celá expedice, a Miroslav Caban obzvlášť, teprve na počátku své cesty.