Loňskou sezonu jste ukončil v Uherském Ostrohu v krajské lize. Letos vám nepřišla žádná nabídka „od ledu"?

To snad ani nejde, aby na této úrovni přišla nějaká nabídka angažmá. V kraji prostě buď přijedete hrát, nebo ne. Jezdili jsme tam parta šesti Břeclaváků a když jsme zavolali, že se jede, jelo se. Ale já už jsem byl stejně rozhodnutý, že budu hrát inline, chtěl jsem to zkusit. Potřeboval jsem změnu.

Pomohlo vám i to, že jste začal hrát inline hokej v Břeclavi a vyhrál jste s ní první hokejovou ligu?

Pomohlo mi to spíše v tom, že jsem si to okoukal, vyzkoušel a chytilo mě to. Nakoukl jsem do toho světa inline hokeje. Ale na mé angažmá ve Francii to nemělo žádný vliv. Spíš díky angažmá ve Francii bych si letos na jaře mohl zahrát českou extraligu za Olomouc.

Kdo vám tedy zkoušku na severu Francie zařídil?

První nabídku jsem dostal od současného spoluhráče Jakuba Cika, s kterým jsem hrál už ve znojemské juniorce. Ten mi v Rouen domluvil zkoušku. V srpnu jsem tam poprvé odjel.

Čím jste si musel ve Francii projít, než jste získal smlouvu?

Napoprvé jsem tam odjel s malými českými hokejisty na třítýdenní kemp, abych to tam poznal. Kubovi Cikovi jsem tam pomáhal s trénováním dětí. Pak se konal zkušební týden, kdy tam přijeli nějací cizinci a vybírali si kluky. Nakonec jsme tam zůstali jen tři Češi. Kromě mě a Kuby Cika ještě přibyl na poslední chvíli Ondra Fiedler, který hrával druhou ligu v Břeclavi i v Hodoníně. Pak už jen jeden Angličan a zbytek samí Francouzi. Měli přijít i nějací Skandinávci, ale z toho sešlo. Ještě jsem odjel na chvíli domů a pak se do Rouen zase vrátil.

Jak byste zhodnotil nejvyšší francouzskou inline hokejovou soutěž?

Říká se, že je to nejkvalitnější soutěž v Evropě, rovnat se jí může snad jen španělská nejvyšší liga. Je v ní deset týmů, hraje se klasicky dvoukolově a pak play-off na dva vítězné zápasy. Jasným favoritem jsou Ďáblové z Rethelu, kteří snad za celou sezonu ani neprohrají. Za ně hrají kromě Kanaďanů nebo Švédů i naši reprezentanti Michal Šimo a Patrik Šebek. Naopak v některých týmech jsou čistě jen Francouzi. Nemám srovnání s českou extraligou inline hokeje, ale české týmy by na tom užším kluzišti měly asi problém a hrály by někde v polovině tabulky.

Vám se naopak vůbec nedaří, 
z deseti zápasů jste nepoznali pocit vítězství.

Je to hrozně skličující, máme strašnou smůlu. Doma dáme sedm branek, ale dvanáct jich dostaneme. Máme jen jednoho brankáře, dalšího se klubu letos nepodařilo sehnat. Když se do toho přidá nepřízeň rozhodčích, je to špatné, na to nadáváme nejčastěji. Ostatně jako v ledním hokeji. Kromě nás cizinců, dá se říct profíků, máme v týmu jen domácí kluky, kteří hrají inline hokej po škole, tréninky stíhají po večerech a tak tak se skládáme.

V inline hokeji jste obránce, přitom celou hokejovou kariéru jste hrál útočníka. Proč ta změna?

V defenzivě mě to víc baví, v inline hokeji je obránce víc na puku, rozehrává, zakládá akce. Klidně můžete hrát tři minuty v kuse s pukem na hokejce a soupeři ho nepůjčíte. Útočníci jen čekají na puk a dorážejí. Ale jinak je to jedno, hraje se čtyři na čtyři, a ty pozice se na hřišti neustále točí.

Osobně se vám už podařilo dát nějaký gól?

V lize ne, tam mám neskutečnou smůlu. Už jsem dal několik tyček, dva góly mi neuznali. Aspoň mám v deseti zápasech šest přihrávek. Skóroval jsem ale v turnaji i proti nejlepšímu týmu z Rethelu, proti Angers jsem dal na stejném turnaji hattrick. Ale v soutěži mi to tam prostě nespadne.

Hrozí vám sestup?

Ano, to je klidně možné, sestoupit můžeme. Ale já doufám, že k tomu nedojde, nám stačí dva tři zápasy vyhrát a jsme zase ve středu tabulky. Tři týmy nad námi mají jen tři a čtyři body.

Jak vypadá vaše hala na inline hokej?

Je to takový malý stadionek, něco jako hokejové haly v Brně za Lužánkami. Jsou to speciální inline hokejové plochy, ale lidé na tom hrají třeba i badminton nebo futsal. Bohatší týmy mají i tribunu. Na naše zápasy chodí kolem dvou set lidí.

Dá se inline hokejem ve Francii vydělat?

V těch špičkových týmech určitě, tam jsou hráči naprostí profíci. Ti ničím jiným nežijou. Dá se říct, že i já jsem ve Francii profík, protože kromě inline hokeje nepracuju. Ale příští rok už bych si chtěl najít angažmá i s prací, protože se mi nechce jen sedět doma. Sice máme tréninky každý den, ale i tak je ten den dlouhý. Měl jsem sice nabídku tam trénovat děti, ale z toho sešlo, moje francouzština ještě není tak dobrá.

Chytáte už nějaká ta francouzská slovíčka?

To nejnutnější ano, abych se domluvil v obchodě a klubu. Ale snažíme se i kluky v kabině učit něco česky, protože jsme tam tři a Češi tam byli i před námi. České srandičky a nadávky už umí. Navíc i náš hrající trenér je Čechofrancouz. Brzy bychom ale měli mít nového trenéra, aby nehrál a věnoval se jen koučování.

Jak máte vyřešené bydlení 
v Rouen?

Máme od klubu pěkný čtyřpokojový byt, který obýváme s Ondrou Fiedlerem a tím Angličanem. Každý máme svůj pokoj a společný obývák. Neplatíme si tam vůbec nic, kromě jídla. Vaříme si, takže stejně moc neutratíme. Rozhodně se z toho inlinu dá něco ušetřit.

Ochutnal jste vyhlášené francouzské speciality jako žabí stehýnka nebo šneky?

Ne, jídlo v restauracích je tam drahé, s láskou vzpomínám na česká meníčka za sedmdesát korun. Ve Francii dám za oběd pětkrát tolik, moc často na něj tak nechodíme. Ani pivo si nedáme, protože jedna flaška stojí osm euro. Vlastně jsem tam přestal pít. I proto jsem se těšil na svátky domů, že si zase dám naše pivo.

Nechyběl vám lední hokej?

To rozhodně, ale abyste si mohli jít zahrát jako hobbík na led, potřebujete tam zaplatit celoroční licenci. A ta je hodně drahá. Ani na první francouzskou ligu jsem se nedostal, křížila se vždy s našimi zápasy. Přitom Rouen už vyhrál tamní ligu desetkrát v řadě, hraje tam deset Kanaďanů a chodí tam plná hala. Tam bych se letos aspoň jednou chtěl zajít podívat.

Ale doma jste se sklouzl, ne?

Jo, byl jsem na ledě asi třikrát čtyřikrát, s malými břeclavskými hokejisty. Kluci se mi smáli, že jsem nikdy ani neuměl bruslit, jako bych nikdy nehrál hokej. Ale věřím, že za dva týdny bych se do toho zase dostal.

Kdy se vracíte zpátky?

Hrozně rychle to uběhlo. Po pěti měsících jsem byl doma a rodina mi chyběla. Osmého ledna letím zpátky, na začátku dubna máme poslední zápas, pokud tedy nebudeme hrát baráž. A záleží, jak daleko se dostaneme ve francouzském poháru, který hrají všechny kluby. Smlouvu ve Francii mám jen na rok.