K cyklistice vedl Jaborníkovou už od útlého věku její otec. „Taťka vždy jezdil na kole. Sice nikdy profesionálně, ale s kamarády,“ vypráví. Poté, co v její rodné Břeclavi vznikl cyklistický klub, měla svůj sportovní osud daný. „Samozřejmě jsem dělala i spoustu jiných sportů,“ dodává.
Od cyklistiky si sice dala chvíli pauzu, ovšem vrátila se, když viděla svou sestru Annu, která s ní zrovna začala. „Přestávku jsem měla rok a půl. Před ní jsem sice jezdila, ale nebylo to úplně trénování,“ říká. Půl roku tak strávila na silnici. Poté odjela s Duklou Brno na závody v dráhové cyklistice, u které už zůstala. „Samozřejmě jezdit musíme všude, ale silniční cyklistika je asi moje nejméně oblíbená,“ popisuje.
Od přechodu k závodění na dráze uplynuly dva roky a cyklistka se v srpnu dokázala čtvrtým místem ve sprintu jednotlivkyň prosadit na juniorském mistrovství světa. „Tehdy jsem byla ze čtvrtého místa spíš zklamaná, ale je to samozřejmě úspěch a můj doposud největší výsledek,“ vykládá závodnice.
Nejoblíbenější je pro ni ovšem keirin. „V elitní kategorii, kde teď jezdím, je to jediná disciplína, ve které si zazávodím. Ve sprintu se musíte kvalifikovat podle časů a s těmi svými se zatím neprosadím,“ říká. Ještě jezdí pět set metrů s pevným startem a týmový sprint.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kontaktní disciplínu, zažila i několik pádů. „Těch se ani tolik nebojím. Spíš mám strach ze soupeřek, protože některé jsou zákeřné. Jak objíždím závody, postupně si takových lidí všímám,“ popisuje.
Právě jednu z jejích oblíbených disciplín týmový sprint začne jezdit s bývalou mistryní světa Sárou Kaňkovskou, se kterou se v klubu připravuje. „Konkurujeme si, takže nás společné trénování posune dál,“ sděluje. Ještě minulý rok se však připravovala v ryze mužském kolektivu. „Dalo mi to úplně nejvíc, protože jsem se v cyklistice rychle posunula,“ dodává.
Teď Jaborníková vyhlíží další posun. Místo soubojůs juniorkami bude zápolit v kategorii do třiadvaceti let. „Změna je to obrovská. První rok pro mě určitě bude zkušební, abych si objela závody a vyzkoušela, jak to tam funguje,“ vypráví.
Hromadu zkušeností nabrala i při letošním mistrovstvím Evropy dospělých v nizozemském Apeldoornu. „Elitní mistrovství Evropy bylo opravdu něco jiného než juniorské. Uskutečnilo se chvíli po juniorském světovém šampionátu a o účasti jsem se dozvěděla až později. Tudíž ani nebyl čas na přípravu,“ říká cyklistka. I když čekala lepší časy, ze svého vystoupení zklamaná nebyla.
Poslední úspěch zaznamenala závodnice Dukly o víkendu, kdy v pražském Motole získala ve vytrvalostní disciplíně omnium na mistrovství České republiky bronzovou medaili. „Šampionát sloužil především k tomu, abychom najely nějaké kilometry na dráze a netrénovaly stále sprinty. Závody jsme braly spíš bokem, ale určitě jsem spokojená, že zvládnu závodit s holkami, co se na tuto disciplínu zaměřují,“ podotýká.
K vrcholovému sportu zvládá Jaborníková i studovat. Přestože měla doposud trochu problémy, po vyměně stavební školy za pedagogické lyceum doufá, že studium zlepší. „Musím si samozřejmě vše hlídat. Jak absenci, tak i domluvu s učiteli. Když člověk chce, jde to zvládnout,“ míní.
Do budoucna si cyklistka dává za cíl začlenit se do ženské kategorie a pak dosáhnout na medaile na světových pohárech a evropských i světových šampionátech. „Olympiáda je zatím hodně daleko. Samozřejmě mě napadne, že by to bylo hezké, ale nejsem úplně člověk, co si dává extrémní cíle,“ dodává.
SIMONA CHLUPOVÁ
