Čas ubíhá a s ním se zapomíná na řadu významných osobností života v břeclavském regionu. Jednu z těchto osobností, učitele Josefa Kocůrka, bych chtěl připomenout hlavně pro jeho zásluhy v oblasti tělovýchovy a sportu, i když měl na svém kontě i řadu jiných záslužných činností.

Josef Kocůrek se narodil 2. listopadu 1910 v Morkůvkách, kde také prožil mládí. Po studiích se stal učitelem tělocviku, češtiny a zeměpisu. Nejdelší dobu působil v Ratíškovicích ve třicátých letech minulého století a během protektorátního období ve čtyřicátých letech.

Voják a učitel

Byl členem odbojové skupiny Obrana národa, za což byl za protektorátu vězněný v Uherském Hradišti. V roce 1945, hned po 2. světové válce, se přesunul do břeclavských kasáren jako záložní důstojník v souvislosti s vojenskými povinnostmi. Tam začala jeho břeclavská kapitola života.

Od roku 1946 začal učit na tak zvané Žluté škole na ulici Dukelských hrdinů u Fučíkova mostu, která je nyní součástí ZŠ Břeclav-Kupkova, některé třídy byly umístěny na břeclavském gymnáziu.

Na jeho hodiny tělocviku vzpomínají jeho žáci ještě dnes. Byly velmi náročné a byly cítit po celém těle ještě několik dní. Dokázal i přes svůj vyšší věk předvést cviky na nářadí, vedl rozcvičky a běhal společně s žáky.

Jeho největší láskou však bylo lyžování, využíval každé možnosti k pobytu na horách, často na nich trávil i několik týdnů jako instruktor středisek pro lyžařský výcvik žáků. I proto býval ve tváři po celý rok opálený.

Již od mládí cvičil v Sokole a již za svého působení v břeclavských kasárnách se přihlásil do Sokola Břeclav I jako cvičitel základní tělesné výchovy, vedl cvičení žactva a dorostu. V roce 1945 byl zvolený vzdělavatelem této sokolské jednoty, o rok později se pro své schopnosti stal dokonce náčelníkem mužských složek tělocvičné jednoty, která měla tehdy přes tisícovku členů.

Kocůrek se zapojoval do práce cvičitelského sboru a především do příprav na župní slet, který se konal v roce 1948 v Břeclavi. Byl jednou z klíčových osob přípravného sboru. Jeho náročná cvičitelská práce mu také přinášela ovoce. Mezi jeho svěřence patřily například čtyři atletky, zakladatelky tohoto sportu v okrese Božena Úlehlová, Milada Čeperová, Zdena Prokopová, provdaná Kunderová a Jiřina Wolgemuthová.

Tyto svěřenkyně se v roce 1951 probojovaly až na mistrovství republiky dorostu v atletice, Zdena Uhrová byla dokonce mistryní republiky v basketbalu dorostenek.

Sport v rodině

Také v rodině byli všichni sportovci. Kocůrkova dcera Irena, později Bystřická, se věnovala gymnastice, pak byla dlouholeté cvičitelka základní tělesné výchovy ve Slovanu Břeclav a Tatranu Poštorná. Jeho syn Stanislav se věnoval atletice a basketbalu. Jeho žena Otýlie pak byla náčelnicí ženských složek sokolské jednoty v Břeclavi.

Umělec

Je potřeba v krátkosti připomenout rovněž jeho mimosportovní záslužnou činnost. Po válce byl členem loutkového divadla Radost v Břeclavi, svůj zvučný hlas propůjčoval dřevěným loutkám. Jeho hlasové dispozice našly uplatnění i v mužském pěveckém sboru, který vznikl v roce 1946 v Sokole Břeclav I a stal se jedním z prvních členů.

Josef Kocůrek byl ale vždy poměrně vznětlivé povahy, vždy vyslovoval otevřeně své názory, a to mu přinášelo po válce těžkosti. Již při německé okupaci byl vyslýchaný, mnohem horší to ale bylo po únorových událostech v roce 1948. Velmi často se držel kritiky na nové zřízení, kritizoval tvrdě likvidaci a násilné změny v Sokole.

Ještě v březnu 1952 byl zvolený do okresního výboru Sokola, který byl nejvyšším tělovýchovným orgánem v okrese, byl předsedou okresních sekcí a ještě vedoucím lyžování.

V srpnu roku 1952 byl ale zatčený, byl proti němu vykonstruovaný umělý proces, kde byl obviněn z rozšiřování protikomunistických materiálů, přechovávání zbraně a převádění lidí přes hranice do Rakouska. Pomocí placených falešných svědků z řad sokolské jednoty byl obviněný a po roce vyšetřování odsouzený k patnácti letům vězení.

Prošel vězeními v Litoměřicích, Leopoldově a Příbrami, šest let kopal uran. V roce 1960 byl na amnestii propuštěný, měl jeden den na vyřízení občanského průkazu a musel opustit území okresu, kde měl zákaz pobytu. Začal proto pracovat v dolech v Ostravě.

Svoboda? Kdepak…

V roce 1967 žádala jeho dcera o obnovu trestního řízení a v roce 1969 dosáhla pro svého otce osvobozujícího rozsudku. Svědkové odvolali svá falešná svědectví. V roce 1971 však bylo vše jinak. Vrátil se původní rozsudek. Kocourek tak znovu fáral v dolech až do svého odchodu do důchodu.

Nakonec se však dočkal spravedlnosti, v roce 1990 byl plně rehabilitovaný, ale neužil si toho dlouho. V lednu 1992 zemřel ve věku 82 let.

Jak si pamětníci připomínají, Kocůrek pro své přesvědčení hodně ztratil. Rozpadlo se mu manželství, mohl jen velmi omezeně navštěvovat své děti, přátele v rodných Morkůvkách a kamarády z břeclavského Sokola.

Jeho hlavní přínos pro Břeclavsko ale spočíval v obnově Sokola po druhé světové válce a jeho dalším rozvoji. Rozhodoval o majetku Sokola, přičinil se na další výstavbě atletického sokolského stadionu a modernizaci zařízení břeclavské Koruny.