BŘECLAV - Monumentální budovy zde rostou jako houby po dešti. Na každém kroku je cítit všudypřítomný luxus. Noční panoráma katarského Dauhá, podobně jako město hazardu Las Vegas, je pastvou pro oči.
„Je to tam na úrovni, když jsem tam přišel, tak mi dali apartmá o 268 metrech čtverečních,“ zavzpomínal si na své někdejší angažmá atletický kouč Zbyněk Kalužík, který procestoval možná půlku zeměkoule.
Coby Břeclavan strávil v bohaté arabské zemi téměř šest let života. Z velké části za to může děkovat úspěšné české mílařce Andree Šuldésové, s níž nebyl na mezinárodní scéně rozhodně do počtu.
„Věděli o mně. Znali mě ze soustředění, kde jsme byli s Andreou. Pak kontaktovali český svaz, byl jsem docela hodně překvapený. Ale největší starosti mi dělal jazyk, angličtina mi nic moc neříkala,“ přiznal úspěšný kouč.
Katar je nesmírně bohatou zemí. Pro zviditelnění, především ve sportovní sféře, kde dosti oproti zbytku světa pokulhává, je ochoten platit vysoké částky. „Jenže oni nechtějí výsledky zítra. Oni by je chtěli už včera.“
V Dauhá, kde se usídlil, tlakům katarského olympijského svazu nepodlehl. Praktikoval to, s čím slavil úspěchy v české kotlině. „To ani nešlo. Jeden ruský kouč to honil a v polovině sezony ho vyhodili. Já šel vlastní cestou,“ zdůraznil sedmapadesátiletý trenér.
Důsledná práce se mu také vyplatila. Maličký státeček z jihozápadní části Perského zálivu získal na mistrovství světa juniorů osm medailí. Tři běžci zase reprezentovali Katar pod olympijskými pěti kruhy.
Vyučovat atletiku na druhém konci světa má však svá specifika. „Já jsem nebyl jen trenér. Musel jsem ty kluky někdy učit téměř všemu. Byl jsem jim, jak oni říkají, za otce i matku. Ale dělal jsem to rád.“
Starat se o řadu talentovaných katarských běžců tak mnohokrát dalo břeclavskému trenérovi pořádně zabrat. „Jednou se mi dokonce ztratili na londýnském letišti Heathrow. Hodně jsme totiž cestovali, Jamajka, Německo, Francie, Srí Lanka a hned zase Jižní Korea,“ vysvětloval.
„Někdy to bylo opravdu krušné. Za tu dobu, co jsem tam působil, se nám přihodilo hodně věcí. Ale radši to nebudu vytahovat na povrch. Nicméně žádný alkohol v tom nebyl, muslimové jsou abstinenti,“ upřesnil.
Po pěti a půl letech jeho katarské dobrodružství však vzalo za své. „Bylo skutečně nutné změnit ovzduší. Ale asi mě tam mají opravdu rádi, protože hodně lidí mi doposud volá.“
Následný návrat domů byl ovšem jen náhradním řešením. A práce pro Český atletický svaz jakbysmet. „Ozvali se mi záhy z Tuniska. Neváhal jsem a jel trénovat do Afriky, kam mě to fakt docela táhlo. Finance tenkrát nehrály roli, s nabídkou z Kataru se to nedalo srovnat.“
Na severu třetího největšího kontinentu světa se opět prosadil. Svou devětadvacetiletou svěřenkyni, mnohými podceňovanou, přivedl k limitu pro světový šampionát.
„Ale svaz ji nechtěl nominovat. Nevím, z jakého důvodu ji chtěli zlikvidovat. Jen nám řekli, že máme pokračovat a připravovat se na další sezonu. To jsme nemohli akceptovat. Tak jsem po patnácti měsících z Tuniska odešel,“ hořce zapátral v paměti.
Své druhé exotické zahraniční angažmá i přesto hodnotí víceméně kladně. „Nasbíral jsem další zkušenosti, rozhodně toho nelituji. V Tunisku to ale není jen o výsledcích. Taky to jde vidět. Mají pouze jednoho světově úspěšného chodce, nic víc,“ všiml si.
Obyvatelé Břeclavi tak mají v posledních týdnech možnost světaznalého atletického kouče Zbyňka Kalužíka vídat v ulicích města denně.
Z jeho návratu na jih Moravy ale těží především Lokomotiva Břeclav. „Vzal jsem si pod svá křídla Romana Paulíka. Dá se říct, že je to česká naděje.“
A myšlenky na definitivní zapuštění kořenů v Břeclavi? Ale kdepak. „Už za dva měsíce jedu do Tanzanie. Kontaktovali mě, abych jim pomohl s výběrem talentovaných jedinců,“ dodal Kalužík s úsměvem.
