Nejzářivější klenot poštorenského volejbalu má slavné volejbalové jméno. Kamil Baránek, pokračovatel klanu se za pár dní vydává na své zatím největší životní dobrodružství. Čeká jej angažmá v jižní Americe, v argentinském klubu UPCN Voley Club San Juan.

Jak jste strávil těch pár měsíců v České republice? Odpočinkem?
Z Řecka jsem se vrátil v květnu. Celou dobu jsem se snažil udržovat v tréninku a vyřizoval jsme věci, na které nemám čas přes rok. Samozřejmě jsem trávil i čas s rodinou.

Teď míříte do Argentiny. Jak se tam těšíte?
Pro mě je neuvěřitelný zážitek to, že se podívám za oceán. Nikdy jsme tam nebyl. Je to pro mě jak životní motivace, tak samozřejmě i hráčská. Je to velká zkušenost. Byla to nabídka, která se neodmítá. Dlouho jsme se s manželkou nerozmýšleli a vzali jsme to.

Takže i vaší paní se to zamlouvalo?
Nějaké obavy tam byly, protože čekáme miminko. Já jsem se snažil od bývalých spoluhráčů získat všechny možné informace, jaká je životní úroveň, bezpečnost, zdravotní systém. Vstříc mi vyšel i klub. Po této stránce mám servis, jaký bych neměl ledaskde v Evropě.

Po Itálii, Francii a Řecku míříte do Argentiny. Vyhovuje vám jižanská mentalita?
To je spíš shoda okolností, že jsem působil právě tam. Nejvíce mi asi vyhovovalo Řecko, ce se týče života tam a i povahy lidí. Byli strašně vstřícní, neřešili to, že jsme cizinec. Co vím, v Argentině by mě mělo čekat něco podobného.

Dostal jsme ze San Juanu nabídku která se neodmítá, jak jste říkal. Týká se to i financí?
Určitě jsem to nebral kvůli penězům. Nebyl to hlavní faktor toho výběru. Je to životní zkušenost, poznat jak to funguje v takovéto zemi. Někde v Evropě bych dostal třeba víc, ale je to dá se říct srovnatelné. Dneska už je vlastně jedno, kam půjdete.

Těšíte se na tamní bouřlivé prostředí?
Mluvil jsem s prezidentem klubu, který říkal, že do haly tam přišlo i deset tisíc lidí. Takže to bude asi hodně zajímavé. Já jsme si prožil svoje v Řecku, takže mě nic nepřekvapí. Ať to bude jakékoli, horší než tam to být nemůže.

Znamená to, že v Řecku nastaly situace, kdy jste si řekl, že tohle vážně není možné.
Samozřejmě. Byly tam situace, kdy jsme měl opravdu strach, aby se mě nebo spoluhráčům něco nestalo. Stalo se, že skalní fandové, opravdoví fanatici, vtrhli na hřiště a snažili se dobýt do šatny hostujícího mužstva. Pobíhali mezi námi na palubovce, to jsem měl i strach. Snad to bude v Argentině lépe zabezpečené.

Dres měníte poměrně často. Čím si to můžete vysvětlit?
Před angažmá v Soluni jsem byl tři roky ve Francii ve stejném klubu. Ale to je hrozně psychicky náročné. Pokud někde hrajete déle, tak jsou ty nároky na vás čím dál větší. Aby vám prodloužili smlouvu, tak musíte mít hodně dobrou sezonu, nebo něco vyhrát. Jinak se celá Evropa točí, hráči se v klubech neustále mění.

Jak jste na tom se španělštinou? Předpokládám, že jazyky vám problém nedělají.
Řečtinu jsem totálně vzdal. Nechtělo se mi učit jazyk i abecedu. Ale jinak se domluvím italsky, francouzsky a anglicky. Od spoluhráčů znám i něco ze španělštiny, takže to by neměl být problém.

Stíháte v sezoně sledovat výsledky vašeho prvního klubu – Tatranu?
Od svého otce jsem se dovídal, jak to tady funguje. Když jej vystřídal můj bratr Petr, tak zase od něj, jak se jim daří a podobně. Většinu volejbalových novinek se ale dozvídám až po sezoně, kdy se vidíme v létě, když přijedu ze zahraničí.