Jak dlouho jste byla rozhodnutá, že tato sezona je vaše poslední?

To jsem věděla už před rokem. Loni jsem ukončila reprezentační kariéru, protože moje výkonnost už nebyla taková, jak bych si představovala. V Břeclavi jsem měla ještě rok smlouvu, ale už jsem byla rozhodnutá, že po sezoně skončím.

Nakolik jste věřila, že se budete loučit mistrovským titulem?

Bylo to tak padesát na padesát. Zápasy s Hodonínem byly hrozně vyrovnané. Ale doufala jsem, že když se s holkama bodově sejdeme, tak by to mohlo vyjít.

Nastala během finále chvíle, kdy jste zapochybovala?

Věřila jsem pořád, ale těžký moment nastal při druhém zápase v Hodoníně. Nebylo to ani tak tím, že jsme prohrály, ale spíš proto, že na nás udělala dva body Markéta Ševčíková, na kterou jsme se až tolik nesoustředily. To nás zaskočilo, protože jsme věděly, že přes jejich trojku musíme bodovat.

V posledním utkání finále jste čtvrtý set s Ukrajinkou Bratejkovou prohrála, přestože jste vedla už 8:1. Ani to vás psychicky nezlomilo?

Mě ani tak ne, ale cítila jsem, jak celá hala zamrzla. V tom setu jsem ztratila timing, trochu to uspěchala a asi si myslela, že se to nějak uhraje samo. Ale spíš jsme se tomu s manželem zasmáli a brali to s nadhledem. Cítila jsem se dobře a věřila, že pátý set můžu vyhrát.

Jaké to vlastně je, když vás koučuje manžel? Nemáte větší tendenci trenérovi odmlouvat?

Určitě s ním víc diskutuju. Občas taky uvolním emoce a někdy jsem dost protivná. On to ale zvládá a má moji maximální důvěru. Máme to jasně nastavené a nic z toho se nám nepřenáší do soukromého života.

K titulu břeclavskému týmu prý pomohly růžové dresy a také nový bojový pokřik…

Abych řekla pravdu, tak já to tak neřeším. Ale třeba Karin chtěla hodně hrát ve vítězných růžových dresech, v nichž jsme v Hodoníně nemohly nastoupit. Je pravda, že se nám v posledních letech proti Hodonínu nedařilo, tak jsme asi musely zkusit něco změnit. Třeba ten pokřik. Dřív byl „vamos!“, letos jsme to změnily na slovenské „pome!“. Takové maličkosti pomáhají vytvářet týmového ducha.

Už jste zvládly nějakou oslavu titulu?

Hned v neděli po zápase měl manažer klubu zajištěné posezení u jednoho z našich sponzorů ve Velkých Pavlovicích. Pak jsme ještě chvilku popíjely víno i venku a dokonce na nás přišla i jedna paní, že rušíme noční klid. Takže všechno jak má být, bylo to fajn. Asi se ještě sejdeme někdy v létě, jen musíme sladit termíny.

Byl nedělní zápas s Hodonínem opravdu vaším posledním?

Jsem v Břeclavi domluvená, že tady zůstanu i příští sezonu, už ale jenom jako kouč. To by si musely dvě holky zlomit nohu nebo nevím co, abych se ještě postavila za stůl. Přemlouvá mě i manžel, abych jim s chlapama pomohla v divizi, ale to se mi už taky nechce.

Žijete s manželem a šestiletou dcerkou Gabrielou až u Plzně. Budete tedy do Břeclavi dojíždět?

Přespat můžu u táty, který bydlí ve Vacenovicích. Budu ale jezdit jenom na zápasy. Holky z Břeclavi se také většinou sjíždějí jen na ně, jinak trénují každá jinde.

Se stolním tenisem jste ještě pod dívčím jménem Hadačová začínala právě v Hodoníně, který jste v posledním finále připravila o titul. Vyvolalo to ve vás nějaké zvláštní emoce?

Já odešla z Hodonína někdy v patnácti a od té doby už jsem vystřídala víc klubů, takže pro mě to není nic neobvyklého. Nikdy jsem zápasy proti Hodonínu nebrala jako nějak víc vyhrocené.

Po náročné sezoně si ještě neodpočinete, protože jste zároveň osobní trenérkou nizozemské reprezentantky Britt Erlandové. Jaký program vás teď s ní čeká?

Za dva týdny s ní pojedu na mistrovství Evropy v Polsku, pak budeme týden trénovat v Holandsku, odkud odletíme na přípravný kemp do Japonska. Na olympiádě bude Britt šestnáctá nasazená, podle mě není bez šancí.

Bude to pro Vás už třetí olympiáda, i když poprvé v nové roli. Jak se na ni těšíte?

Chtěla jsem jet na svoji třetí olympiádu, ale ještě před časem by mě nenapadlo, že to bude takhle. Myslím ale, že teď už si to víc užiju jako trenérka. Za stolem by to asi už bylo spíš trápení.

Máte za sebou úspěšnou kariéru. Dokážete vypíchnout nějaký moment, na který nejraději vzpomínáte?

Hodně ráda vzpomínám na olympijskou kvalifikaci v Kataru před hrami v Londýně. Na ty jsem se hodně připravovala a dařilo se mi. Vůbec nejlepší ale asi bylo celé období v reprezentaci mezi oběma bronzovými medailemi, které jsme vybojovaly v týmech na evropských šampionátech v letech 2009 a 2013. S Ivetou Vacenovskou a Renátou Štrbíkovou jsme měly super tým. Na všechny společné akce jsem se vždycky těšila, bylo to strašně fajn.