Když jsme se naposledy potkali, tvrdil jste, že cítíte životní formu. Vydržela vám až do závodů?
Na to, že jsem čtrnáct let nezávodil a tělo už mi nefunguje tak dobře, jako když mi bylo dvacet, tak jsem se s devítiměsíční dietou vypořádal až překvapivě dobře. Sám za sebe můžu říct, že jsem odjížděl na mistrovství ve stoprocentní formě, nic jsem neošidil ani nepodcenil. Nebyla tam žádná rezerva.
Nelimitovalo vás žádné zranění?
Na mistrovství už ne, ale asi dva a půl měsíce před ním jsem si utrhl hýžďový sval.
Při posilování?
Kdepak, kulturistika je naopak velice bezpečný sport, protože když postupuješ správně a jsi rozehřátý, nemůže se ti nic stát. Za celých šestadvacet let se mi v posilovně nic nestalo. Bylo to klasické smolné zranění. Předělávali nám doma bojler, dělníci po sobě nevytřeli a já ukouzl. Dva měsíce jsem vůbec nemohl cvičit nohy a tréninkový plán jsem si potom upravil kvůli tomu, abych ty bolavé partie zatěžoval co nejméně.
Jak tedy vypadala cesta do Mexika?
To je kapitola sama o sobě. Samotná cesta do města Morelia trvala osmatřicet hodin, z toho byl jen let z Frankfurtu do Mexico City dvanáct hodin. Když jsme tam jako sedmičlenná výprava a sto dalších závodníků z Evropy přiletěli, zjistili jsme, že tam na nás nečeká žádný delegát. Autobusy jsme si vyřizovali na místě přes kulturistickou federaci. Jenže přijely jen dva, navíc řidiči jako Pat a Mat, vůbec netušili kudy a kam. Tak jsme si Místo tří a půl hodiny na hotel jsme jeli sedm a půl. Všichni bez jídla a bez vody. Na hotel jsme přijeli úplně mrtví. Tam nám navíc řekli, že si musíme zaplatit předešlou noc, kterou jsme tam ani nestrávili, jinak nás ubytují až ve dvě odpoledne. A to bylo šest ráno.
Pak už konečně nastal klid na závodění?
Kdeže, v šest hodin večer bylo vážení, tak jsme ani nešli spát. Ono to v dietě ani moc nejde, stejně naspíte tak stěží tři hodiny. Bylo hezky, všichni jsme šli ven, vydrželi jsme nespat asi padesát hodin. Vážení už proběhlo v pohodě, měl jsem ještě rezervu.
Byla před samotným závodem nějaká nervozita?
Spíš rozhořčení. Řekli mi, že budu závodit v sobotu. Tak jsem se nacukroval, odvodnil, nachystaný v životní formě. A pořadatelé za mnou potom přijdou, že promiň, přehlédli jsme se, jdeš na řadu až v neděli. Tak jsem si říkal, že to nejsou šachy nebo kuželky, že tady člověk manipuluje s vodou a na hranici vlastního zdraví. Ale i to jsem překousl a celý ten cyklus absolvoval i v neděli.
Tam už bylo vše v pořádku?
Ne, opakovala se podobná situace jako v sobotu. O půl čtvrté měl začít závod, už jsme byli rozcvičení, natření barvou, jenže přišli za námi s tím, že se ve sportovní hale konají mexické slavnosti a máme tři hodiny počkat. Tomu už jsem se musel smát.
Z mistrovství světa jste nakonec měli spíš výlet hrůzy.
Co se týče organizace, Mexiko bylo otřesné. Takovou soutěž snad pořádali poprvé. Připadal jsem si jako na planetě opic. Mexičané neuměli jazyk, všechno jim bylo jedno, jen se smáli. Jedním slovem masakr. Nakonec nás ještě vyhnali z hotelu devět hodin před odletem letadla a ukradli mi telefon. Bylo to mexický rychlokurz, takové místní pendolíno. Ani jsem se totiž nerozhlédl a byl jsem zpátky na pražském letišti.
Vraťme se k samotné soutěži. Dokázal jste se po takových problémech soustředit na svůj výkon?
Ano, nakonec mě i to posílilo. V mé kategorii nás bylo sedmnáct. V půlce semifinále mi řekl slovenský trenér juniorů, se kterým se znám z dob závodění, že poté, co viděl konkurenci, musím být na bedně. I soupeři mi začali říkat „Blade", tedy žiletka, jak jsem byl vyschlý a vyrýsovaný. Jediným, kdo se mi mohl formou rovnat, byl Španěl, který nakonec i vyhrál. Jenže mě uteklo finále těsně o pár bodů a skončil jsem sedmý. Byly tam asi silnější zákulisní tlaky na rozhodčí. Někteří z těch, co skončili přede mnou, měli reálně stěží osmdesát procent formy. Po finále za mnou ten Španěl přišel, odložil pohár a sportovně přiznal, že vyhrát jsem měl já. Škoda, že on nebyl rozhodčí.
Byla to pro vás alespoň jakási satisfakce?
Nakonec mě to zklamání přešlo. Uvědomil jsem si, že jsem si po dlouhých čtrnácti letech bez závodění vybral tu nejtěžší kulturistickou soutěž pro amatéry, vrcholnou akci sezony a že i to sedmé místo ze sedmnácti není špatné. Aspoň jsem dokázal veřejnosti, soupeřům a rozhodčím, že jsem stále tady a musí se se mnou počítat.
Evidentně máte chuť dál závodit. Příští rok je mistrovství světa v Maďarsku, co vy na to?
Tam dojedu s nadsázkou i na kole, žádné stresy, čistá hlava, bez dehydratace. Tam chci minimálně jednu z medailí. Ujistil jsem se, že na to mám a po týdenní pauze už opět začínám cvičit.
Cesta do Mexika určitě nebyla levná záležitost. Kolik vás to stálo?
Český kulturistický svaz vás sice nominuje do reprezentace, ale nezaplatí vám ani korunu. Letenky, hotel, jídlo, taxíky, startovné, to vše jsem si hradil sám a od peněz ze sponzorů. A ještě bych měl nosit jejich teplákové soupravy. Nebýt pánů Bartošíka, Nedbalce, Andrešiče, Nešpora, Skácela, Svobody, Dudy, Brantalíka, Krajča, Ťuply, Trlici, Molčíka a Málka bych se tam ani nedostal. Celkem jsem potřeboval víc jak pětapadesát tisíc korun jen na tu akci. Naproti tomu Slováci měli v reprezentaci vše zajištěné.
Neuvažoval jste, že si požádáte i o slovenské občanství?
Pravda, už jsem o tom přemýšlel, byla by to formalita.
Jaké to bylo poprvé se po devíti měsících diety pořádně najíst?
Přítelkyně, které musím poděkovat, že to se mnou vydržela a podporovala mě v přípravě, mi doma uvařila pravou svíčkovou. Do deseti minut jsem snědl celou knedlu a vylízal hrnec. Za ten týden jsem snědl tolik jídla, co normální člověk za měsíc. Vůbec jsem se nešetřil. Přibral jsem osm kilo.
Říkal jste ale, že už zase cvičíte. Čeká vás letos nějaký závod?
Stále mám slušnou závodní formu, za tu dobu se nestihnete s prominutím „zprasit". Otestuju si ji ve druhé půlce listopadu na velké pohárové soutěži v Popradu. Před čtrnácti lety jsem tam shodou okolností vyhrál, byl to tehdy můj poslední závod. Tak chci svůj triumf zopakovat i mezi veterány.
