Jak dlouho běháte? Určitě musíte mít za sebou nějakou atletickou minulost, ne?

Atletickou průpravu nemám, ale tu sportovní ano. Sportuji vlastně celý život. Od mládí jsem dělal řeckořímský zápas, od žáků až po muže. Ještě po vojně jsem byl krajským přeborníkem ve volném stylu. Pak přišla rodina, tak už na to nebyl čas. Postupně jsem se vrátil ke sportu až později. To jsem hrál squash, jezdil na kole a lyžoval. Běhám asi poslední tři čtyři roky.

V kolika letech vás poprvé napadlo, že byste mohl být ultravytrvalcem?

K tomu vedla dlouhá cesta. Asi před čtyřmi lety jsem celkem dost vážně onemocněl, chvílemi to se mnou nevypadalo vůbec dobře. Když jsem tak ležel v nemocnici v posteli na kapačkách, napadaly mě různé myšlenky. Řekl jsem si, že jestli se z tohoto dostanu, tak vylezu na nejvyšší africkou horu, na Kilimandžáro. No a nakonec jsem se z toho dostal, naplánoval jsem rodinnou expedici s manželkou a dvěma syny. K tomu bylo potřeba nabrat nějakou fyzickou kondici. To jsem poprvé začal běhat, nejprve po troškách, ze začátku jsem po nemoci uběhl třeba jen patnáct set metrů natřikrát. Prostě jsem začínal úplně od píky. V srpnu 2010 jsme nakonec na Kilimandžáro vylezli, zvládli jsme to, tak jsem si říkal, co dál. Fyzičku mám, tak co s tím. Ten běh mě bavil, ale chytilo mě to opravdu až po čtyřicítce. A před dvěma lety jsem uběhl svůj první maratón. Od té doby průběžně objíždím půlmaratóny a maratóny v Česku a občas i v zahraničí.

A to vás lákaly hned ty nejdelší tratě?

To ne, postupně jsem ale začínal na místních závodech jako Okolo Prýglu v Brně, běhával jsem desetikilometrové závody, Beskydskou sedmičku a podobně. Začal jsem s českými maratóny a postupně rozšiřuji svůj okruh působnosti i na zahraničí. Spíš mě lákají větší výzvy. Letos v lednu jsem zvládl extrémní horský maratón v mínus třiceti stupních na Lysé hoře. Čím horší počasí, tím lepší. Ve slunečném počasí jde běhat spousta lidí. Mě baví, když je bláto, sníh nebo náledí. Není blbé počasí, jen blbé oblečení.

Máte spočítané, kolik kilometrů naběháte třeba za týden?

Mám GPSku, které mi měří vzdálenost. Nejsem žádný profík, za rok uběhnu zhruba dva tisíce pět set kilometrů, tedy kole padesáti kilometrů za týden. Plán žádný nemám, mám jen svůj oblíbený okruh. Běhám prakticky každý den, než jdu do práce. Tak na hodinku, uběhnu deset kilometrů. O víkendu dám třeba i dvacet.

Kolik maratónů ročně absolvujete?

V předchozích dvou letech jsem absolvoval tři. Letos jsem zvládl další tři maratóny. Bratislavu, Prahu a Vídeň. Tento rok bych ještě aspoň dva závody rád stihl. Už mám naplánovaný výlet s manželkou do Helsinek, ve Finsku jsem ještě nebyl. Cíl tamního maratónu bude na olympijském stadionu, kde získal Emil Zátopek v roce 1952 maratónské zlato. To bude určitě hodně emotivní. A na podzim se uvidí, chtěl bych zkusit maratón v Lisabonu nebo třeba ještě někde dál. Mám rád další běžecké výzvy a cestování, takže to spojíme. Děti už odrostly a v manželce mám na závodech podporu, fotografku a masérku v jedné osobě.

Ve vašem věku už na nějaké medaile asi těžko pomýšlíte. Proč vás tedy tyto dlouhé vzdálenosti baví?

Je to dobré nejen na fyzičku, ale i na psychiku. Člověk si vyčistí hlavu, srovná si myšlenky, odbourá stres, napadne ho spousta nových věcí nebo se podívá na problémy jiným pohledem. Časy opravdu nehrotím, ve svém věku to nemám zapotřebí, běhám opravdu jen pro radost. Pamětní medaile ale dostane každý vytrvalec, který do cíle doběhne. Jejich sbírku mám vystavenou v práci v kanceláři.

Jak dlouho jste se připravoval, než jste si troufl na váš první maratón?

Když vezmu dobu od vyléčení mé nemoci a získávání fyzičky na výstup na Kilimandžáro, tak dejme tomu, že rok nebo rok a půl to trvalo. Teď už jsem v takovém stavu, že mi žena říká, že jsem jak Robocop. V neděli jsem uběhl pražský maratón a druhý den jsem byl schopný si jít zaběhat. Tím, že se připravuju průběžně, nemám s fyzičkou problém.

Kolik vody během maratónu vypijete a vypotíte?

Na závodech je organizace na skvělé úrovni, každého dva a půl kilometru je občerstvovací nebo osvěžovací stanice s banány, solí, vodou nebo iontovými nápoji. Snažím se na každé stanici vypít dvě tři deci vody. Za závod to udělá takové čtyři litry. Ale piju pěkně v klidu. Už vím, že se není radno polít, pak jste dobrým terčem pro vosy. Přijímat tekutiny se musí hodně, protože vím, že kolem mě běžci odpadávají, když to podcení. I já už jsem měl párkrát takovou krizi. Navíc když doběhnu, jsem celý zpocený a od soli, to tělo dostane pořádně zabrat. Když ale doběhnu do cíle, mám hlavně vždycky ohromný hlad.

Vít Jonáš v cíli letošního pražského maratónu.
Vít Jonáš v cíli letošního pražského maratónu. Foto: Marcela Jonášová

Jak vypadá váš jídelníček? Mění se nějak extrémně před závody?

V souvislosti s tím onemocněním, které jsem měl, jsem stejně musel upravit svůj jídelníček, takže jsem vyřadil všechna tučná a smažená jídla a podle ženy jsem prý i nechutný abstinent (smích). Celkově se snažíme jíst zdravě, všeho s mírou. Před závody už nejsou potřeba bílkoviny, spíš sacharidy. Takže dva tři dny předem jím hlavně těstoviny a rýži, vývary, žádná kořeněná nebo mastná jídla. Hodně mi chutnají třeba banány. Ty najdu i na občerstvovacích stanicích přímo při závodech, takže jsem spokojený. Jsem naučený, že si kousky banánu omáchám v soli. Banán je dobrý pro energii, sůl zase zabraňuje křečím ve svalech. Na třicátém kilometru už mám ale stejně obrovskou chuť na maso. Hned po pražském maratónu jsme běželi s rodinou na svíčkovou a trošku si zahřeším. Ten hlad je hrozný.

Býváte před závody nervózní?

Já jsem naprosto amatérský běžec, nemám trenéra, nemám před sebou zdolávání limitů. Přesto před závody nějaká ta nervozita je, ale spíš z toho, abych závod kvalitně uběhl a dostal se ve zdraví do cíle. K těm kilometrům musíte mít respekt. Když jste moc klidní, na začátku to přepálíte a pak můžete zkolabovat. Když se mi pak podaří nějaký dobrý čas, jsem rád. Když ne, jsem spokojený, že jsem závod dokončil. Ale momentálně mám celkem fazónu, takže ty časy běhám kolem tří hodin a sedmatřicet minut, to je můj osobák. Možná bych se chtěl dostat na tři a půl hodiny, ale když to nepůjde, tak se svět nezboří.

Jde vůbec na dvaačtyřicet kilometrů dlouhé trati rozdělit síly?

Když jsem začínal, tak jsem si na ruku napsal mezičasy. V závodě jsem ale zjistil, že potřebuju brýle na čtení a údaje nepřečtu, takže z toho nic nebylo (smích). Teď už mám ale za ty roky naučené své tempo. Sice mám nějakou představu o čase, mám sport tester, ale běžím spíš pocitově. Když to ale nejde, klidně zpomalím.

Kdy přichází krize?

Krize přichází vždycky, tomu se nejde vyhnout. Polovina je matematicky sice na jednadvacátém kilometru, kdo to ale někdy běžel, tak ví, že zlom přichází až na třicátém kilometru. Do té doby je to v pohodě. Pak už to ale neubíhá, přichází krize, dehydratace a křeče. Jak kdyby stál chlap s klackem u silnice a mlátil vás. Zatím jsem žádný závod nevzdal, ale rozdělit síly si dokážete správně až díky zkušenostem právě z těch předchozích závodů. V Praze jsem měl fazónu a krize přišla až na úplně posledním kilometru. Dostal jsem křeč a myslel jsem, že to nedám. Prostě mi došel benzín. Dojel jsem do cíle jen na výpary (smích).

Je známo, že některé maratóny absolvují i známé osobnosti. Běžel jste už s nějakou celebritou?

Na závodech jsem běžel už dvakrát s Pavlem Nedvědem, v Praze jsem se potkal s profesorem Pirkem, který běhá pravidelně. V Hodoníně jsem se potkal s bývalým slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou, kterého jsem znovu potkal i na maratónu v Košicích. Ani ochranku neměl. Když si oblečete tričko a trenky, jste si všichni rovní. Akorát, že já jsem takový individualista, s nikým si moc nepovídám. Jdu si svoje tempo. Zvlášť ke konci je člověk rád, že žije.

Maratóny se běhají po celém světě. Máte ještě nějaký cíl, kde byste ještě chtěl maratón běžet? Třeba ten nejznámější newyorský?

Největšími výzvami jsou samozřejmě Londýn, Boston a New York. Tam je ale potřeba mít nějakou stabilní výkonnost a mít na startovné, které není malé. Přihlásit se tam musíte skoro rok dopředu. Počet účastníků na takových závodech je striktně omezený a není snadné se tam dostat. Ani nedávný atentát v Bostonu mě neodradil, spíš naopak. Příští rok bych se chtěl některého zúčastnit, když zdraví dovolí.