Jak jste se vlastně k masírování dostal?

Chodil jsem do Brna přímo do masérské školy. A k masírování hokejistů na břeclavském zimáku mě přivedl tehdejší kustod Martin Sadílek. To už budou čtyři roky.

Předtím jste se ale věnoval i fotbalistům, ne?

Jo, fotbalistům na MSK Břeclav jsem začal pomáhat ještě o dva roky dříve než hokejistům. Postupem času se ale potřeby fotbalistů a hokejistů začaly křížit, začal jsem s hokejisty jezdit i na zápasy. A už to nebylo časově zvládatelné. Zůstali mi tak jen ti hokejisti, a i tak s nimi trávím moře času.

Maséřina asi nebude vaše zaměstnání, co?

Kdepak, do skutečné práce vstávám o půl páté. Od půl šesté odpoledne jsem pak na zimáku, kde zůstávám až do půl deváté.

Tak to z vás mají doma asi radost…

Jo, a velikou… (smích)

Zpět k masírování. Je v Břeclavi velká masérská konkurence?

Tohle až tak nesleduju. Kromě Jirky Výlupka, který se dlouhou dobu věnoval na Tatranu fotbalistům, jsem osobně žádného maséra neznal. Můžu říct jen to, že většina kluků, kteří mi projdou pod rukama, mluví o masérkách, ale přiznávají, že ty nikdy neměly takovou sílu, aby je dokázaly pořádně promasírovat jako já.

Jak jste v břeclavském klubu spokojený?

Takhle, nikdy jsem tu nebyl nespokojený. Ani za minulého vedení, ani teď poslední dva roky pod vedením pana Vašíčka. Každá ta éra měla své plusy. Díky masírování jsem poznal spoustu hokejistů a jsme dál kamarádi, i když už třeba hrají jinde. Prošla mi jich pod rukama opravdu spousta.

Nejvíce času trávíte asi s kustodem Zdeňkem Přibylem. Jak si sedíte?

Když mě před dvěma lety Ctibor Bartoš (vedoucí klubu – pozn. red.) oslovil, jestli nechci dál dělat v klubu maséra, byla má podmínka, abych mohl spolupracovat právě se Zdeňkem. Máme rozdělené funkce a vím, že se na sebe můžeme spolehnout. Když on brousí brusle, zastanu jeho práci já. Operu prádlo a dresy, namíchám klukům pití, sbalím bágly. Prostě vše, co dělá kustod. A když se zpozdím já, nemusím se bát, že bude něco nepřipravené. A nesmím zapomenout. Kromě Zdeňka Přibyla ještě do našeho malého týmu patří i fyzioterepeutka Dana Vincourová, která se stará třeba i o hokejisty brněnské Komety. Je to takový neviditelný člen realizačního týmu, který přijížděl do Břeclavi jen jednou za čas, ale ohromně klukům i mně pomáhá. Od ní jsem se toho také spoustu naučil.

Ve druhé lize není obvyklé, že masér jezdí s hráči i na venkovní zápasy. Vy ano. Děláte to dobrovolně?

Ano, jezdím s nimi od první chvíle. Každý den jsem s nimi byl v kontaktu. Oni by byli nejradši, kdybych je kolikrát i zašíval. Nemají moc dobré zkušenosti s některými doktory na venkovních utkáních. Mně aspoň věří. Už mi podstrkovali i jehly, ale na to jsme jim řekl, ať okamžitě zapomenou. Ošetřím kdejaké menší zranění, puchýře, „bebínka" nebo malou tržnou ránu dokážu zastehovat. Ale víc nic.

Kterého z břeclavských hokejistů masírujete nejčastěji? Kdo vaše služby rád využívá?

To se říct nedá. Je to podle potřeby. Od těch starších, Marka Dory a Petra Jurči, až po ty nejmladší jako jsou Martin Dufek nebo Štěpán Koukal. Obecně se dá říct, že ti kluci, kteří okusili vyšší soutěže a mají to zažité, masírování hojně využívají a vědí, že jim dokážu pomoct. Kolikrát dokážu namíchat takové emulze, že jim zaberou, zbaví je bolesti a oni nemusí hltat prášky. A mé služby využívá občas i trenér Konečný.

Je někdo, kdo o masírování nejeví zájem?

Co si vzpomínám, na masérském stole jsem měl třeba jen jednou Jirku Nováka. Taky Peter Beneš není ten tip, co by to vyžadoval. Oni si prostě žijí tím svým stylem hokejového života. Nikdy to nepotřebovali a obejdou se bez toho i dál. Teda do doby, než je něco opravdu začne bolet.

S čím za vámi nejčastěji chodí?

Se vším. Úplně nejčastěji je ale bolí záda a nohy. Někdo je také zvyklý se u mě rozehřát a prokrvit už před tréninkem nebo před zápasem. Jinak pomáhám hráčům rehabilitovat, radím jim, jak mají cvičit, aby se preventivně vyhnuli zraněním. A někteří mě snad i poslouchají. Nejhorší jsou obecně bolesti třísel a kolen, to hokejisty nejvíce trápí, a kolikrát je to vyřadí na hodně dlouhou dobu. Někdy to vyřeší třeba až operace.

Pokud vím, v kabině máte ale i výchovnou funkci…

Musím, vždyť náš tým je prakticky parta dětí. Oni jsou strašní bordeláři. Pořád se jim musí věci opakovat, musím jim určovat služby, aby byl v kabině pořádek. A ani tak to někteří nedodržují. Jinak si ale nestěžuju, oni si dají říct, i když musím občas přetrpět nějaké ty vtípky. To se ale musí brát s nadhledem.

Kromě dospělých hokejistů se věnujete i mládeži v klubu.

Ano, to je další věc. Děti u mě mají masáže vždy zdarma a beru je vždy, když mám čas. Děcka jsou stejně tvárné jako dospělí lidé, dají se masírovat od narození. Samozřejmě ne takovou silou jako dospělé. Ale dá se říct že je trápí stejné potíže a stejné bolesti jako dospělé hokejisty. Dokonce jsou sdílnější, bezprostřednější než dospělí, řeknou na rovinu, co je trápí. Taky je odmala nutím dělat strečing a rozcvičky, je to prevence, aby v budoucnu mé služby potřebovali co nejméně. A oni právě na to protahování nejvíce kašlou. Pak je začne něco bolet a oni ještě rádi začnou dělat, co jim radím, jen aby mohli zase hrát hokej.

Jste v Břeclavi v povědomí lidí, že by si vaše služby objednávali i lidé mimo klub?

Asi trošku jo, čas od času se někdo objeví nebo zavolá. Pokud se vleze do mého volného času, tak s tím nemám problém.

Vyhledal jste někdy vy sám pomoc maséra?

Nikdy jsem to nepotřeboval. A jak jsem říkal, v Břeclavi nikoho takového ani neznám. To by navíc musel být chlap jako hora, aby se mnou pohnul.