To neuniklo ani pozornosti reprezentačního trenéra Hadamczika, který jej zařadil do širší nominace pro olympiádu v Soči. Vidět hráče jeho formátu naživo a pobesedovat s ním si v Břeclavi nenechalo ujít přibližně 35 lidí. A je možné, že syn bývalého reprezentanta Leo Gudase nebyl letos v Břeclavi naposledy.

Kde jste začínal s hokejem?

Chodil jsem na základní školu do Berouna, kde jsem začínal s hokejem. V dorostu a juniorce už jsem hrál za Kladno. Seniorskou soutěž jsem začínal v sedmnácti letech ve druhé lize v Berouně, v první lize o mě nebyl zájem a v extralize mám odehraných za Kladno jen sedm zápasů. Pak jsem odešel do zámoří, kde jsem čekal v nižších soutěžích na svou šanci. Původně jsem měl odejít už v šestnácti, ale neměl jsem hotovou školu. Já jsem měl celkem smůlu v tom, že jsem byl draftovaný až ve dvaceti letech. Přitom normálně se chodí na draft v osmnácti. Takže jsem dva roky vlastně nevěděl, jestli má smysl být v zámoří, jestli o mě bude vůbec zájem. Ale rozhodl jsem se bojovat a úspěch se dostavil.

Útočníci to mají ve snaze prosadit se jednoduché. Skauti se dívají na kanadské bodování. Čím dokáže nejvíce zaujmout obránce?

Rozhodující je asi bodování plus/mínus. Jak často jste na ledě při vstřelené brance, a jak dobře dokážete bránit. Už první rok jsem vyhrál jako obránce bodování plus/mínus v AHL s kladnými 45 body. Tím jsem na sebe upozornil. Hodně se za mořem dívá na styl obranné hry, já mám za úkol spíše ty defenzivní úkoly. Nechodím ne přesilovky, ale na oslabení. Musím někoho narazit na mantinel, chránit spoluhráče, rozdat pár ran nebo se třeba poprat (v zámoří se ještě nikdy nedostal pod 150 trestných minut za sezonu- pozn. red.). I tak se dá pozvednout morálka týmu a lidé to chtějí vidět.

Dívají se v zámoří i na charakterové vlastnosti hráčů?

Jasně, týmy si vybírají hokejisty i podle osobnosti. Mají určitý koncept mužstva a jestli jim někde perfektně zapadnete, jinde o vás třeba vůbec nemusí mít zájem. Hráči, kteří to nemají v hlavě v pořádku nebo se neobětují pro tým, o takové za mořem moc nestojí. A ani výhodná pozice v prvním kole draftu vám nezaručí, že si NHL zahrajete. Znám kluka, který byl osmičkou draftu v prvním kole a myslel si, že to přijde samo. Nic do toho nedával, chtěl mít všechno jisté, nebojoval. Taková pověst se rozkřikne a nikdo o vás potom nejeví zájem. Dneska už ten borec snad hokej ani nehraje.

Vy jste přesný opak. V zámoří jste čtvrtým rokem, mezi Tampou a farmami v Norfolku a nyní v Syracuse jste se nacestoval dosyta. Neberete to za trest, že jste musel letos po skončení NHL na farmu místo účasti na seniorském mistrovství světa ve Švédsku?

Tak je pravda, že bych raději jel na mistrovství světa, to byl vždycky můj sen, reprezentovat. Je to čest. Ale vzhledem k tomu, že byla výluka a sezona byla krátká, tak jsem se těšil, že si s klukama zahrajeme znovu play-off AHL, a že obhájíme titul. Byli jsme tam podobný tým jako v roce 2012, kdy jsme vyhráli Calder Cup, byli jsme jako rodina a věřili si. Nakonec to nevyšlo, skončili jsme ve finále. Ale aspoň jsme si pořádně prodloužili sezonu a oddálili letní přípravu. Sezona mi skončila přibližně před týdnem. Čím déle se hraje hokej, tím je ta sezona lepší.

Když jste zmínil reprezentaci, národní dres oblékáte už od šestnácti let, byl jste na mistrovství světa osmnáctek i dvacítek. Očekáváte v nejbližší době pozvánku na nějakou reprezentační akci českého áčka?

Už jsem od trenéra Hadamczika pozvánku obdržel. V srpnu máme první soustředění týmu, který se začíná tvořit na olympijskou sezonu. Obránců nás tam bude asi deset, uvidím, jak se s tím poperu.

V Tampě jste stále braný za nováčka. Také musíte sbírat puky a podobné věci?

Bágly už sice ostatním nosit nemusíme, ale puky sbíráme a musíme dělat i spoustu dalších věcí. Když se třeba jede někam na zájezd, neexistuje, abychom byli ve frontě před staršími hráči. Jako první si jdou pro jídlo ti zkušení mazáci jako Vincent Lecavalier nebo Martin St.Louis. Stejně tak ve frontě na odbavení na letišti nebo při nastupování do autobusu. Nikoho ani nenapadne je předběhnout. Je to tam prostě tak zažité. Kromě toho probíhá na venkovních tripech i zápisné, kde mají nováčci vyprávět nejtrapnější historky nebo vezmou tým na večeři do nějaké slušné restaurace. Každý celek má své vlastní rituály, a ty se musí dodržet. I takové akce stmelují kádr. Když se hráči znají, víc s i pak věří i na ledě.

Když jste přiletěl do USA, uměl jste anglicky?

Trošku jsem anglicky mluvil, ale je fakt, že mi dal nejvíc ten první rok, kdy v týmu byli samí domácí hráči. To byla největší škola. Další roky už jsem bydlel se Slovákem, byli s námi v týmu i Češi. Tak jsem tu angličtinu trošku flákal. Tento rok už jsem ale v NHL musel zase mluvit jen anglicky, takže jsem měl po návratu do Česka celkem problém se skloňováním a časováním, což mi dala sežrat hlavně mamka-češtinářka. V týmu jsme ale měli i Bělorusa, který si ze začátku neuměl anglicky ani objednat jídlo. Alespoň základní hokejové fráze se musel povinně naučit. Dostal jsme ho do obranné dvojice a bavil jsem se s ním tak napůl rusky, napůl česky. Já ale rusky neumím, takže to bylo všelijaké.

Jaký je denní režim hráče NHL?

Ráno vstaneme a první trénink máme v deset hodin dopoledne. Na zimáku máme sraz o půl deváté. Kdo chce, může jít před tréninkem do posilovny, věnují se mu doktoři, pokud je zraněný. Trénink trvá do jedenácti nebo půl dvanácté, podle intenzity. Půl hodiny potom máme ještě volný led, abychom si mohli přidávat nebo trénovat střelbu na gólmany. Po obědě na zimáku jdeme o půl druhé na regeneraci třeba do vířivky, maséři a terapeuti se nám věnují, abychom byli stoprocentní na zápas. Ve čtyři odpoledne už začíná normální život, pokud nehrajeme zápas. Florida je rekreační oblast, dá se tam vidět spousta věcí. Hodně se chodí třeba na koncerty. Jinak v létě je tam hrozné horko, tím trpí i led, takže hokej je tam opravdu příjemnější v zimě. Kromě toho jsme si ale koupili surfovací prkna a zkoušíme surfovat. Moc jsme se ale ještě na vlně nesvezli. (smích)

Jak berou hokej fanoušci na Floridě, typicky letním a turisticky oblíbeném státě?

Lidí na hokej chodí dost, i když lední hokej je ve Spojených státech snad až pátý nejoblíbenější sport. Máme nový zimák, novou kostku a atrakce. Záleží i na soupeři. Když přijede New York Islanders, přijde méně lidí než na Detroit, Montreal nebo Toronto. S takovými týmy už fanoušci cestují i na venkovní utkání. Je fakt, že když přijedete do Kanady, tak tam to hokejem opravdu žije. Lidé hráče poznávají na ulici, ti nemají téměř žádný osobní život. Novináři jsou tam v kabině nejen po každém zápase, ale i po tréninku, a rozebírají s hráči všemožné věci. Tam jsou hráči celebrity a nemůžou si tam jít ani v soukromí na kafé.

Poznávají vás v zámoří lidé na ulici?

Ale jo, občas. Jak jsem říkal, není to tak často, jako v té Kanadě. Člověk si na to holt musí zvyknout.

A doma v Berouně?

Tam mě poznávají, to je jasné. Chodil jsem tam do školy a hrál jsem tam hokej. Je to příjemné, když říkají, že o mě četli, přejou mi hodně štěstí, mají z toho radost, že se někdo z Berouna dostal tak daleko, a že se občas vrátí domů.

Komu jste fandil v letošním finále NHL?

Neměl jsem vyloženě oblíbený tým, ani Chicago, ani Boston. Těžko bych si na někoho vsadil, což máme mimochodem v NHL zakázané. Spíš jsem to přál Slováku Michalu Handzušovi z Chicaga, protože ten ještě Stanley Cup nevyhrál. Tak mu to vyšlo.

V Břeclavi nejste poprvé, že?

Už jsem tu byl asi před čtyřmi lety na srazu reprezentační osmnáctky před mistrovstvím světa. A pokud mi vyjde čas, je možné, že do Břeclavi v srpnu přijedu znovu, třeba si zatrénovat s týmem na ledě nebo se chvíli věnovat dětem. Přítelkyni mám v Brně, takže pokud mi to volný čas dovolí, rád přijedu. Je to otevřené.