Pohled z okna naznačuje, že pro atlety začíná ideální počasí. Jak jste jako oštěpař přežil tuto zimu?

U nás v Ostravě se na počasí moc nedíváme. Házíme skoro za každých podmínek venku. Pokud není vichřice nebo liják. Ani sníh nám nevadí, na ten jsme zvyklí. Odhrneme si část, kterou potřebujeme a házíme. Navíc v Ostravě máme zcela novou halu, kde je i oštěpařská síť a ta nám umožňuje házet i uvnitř. Co víc si můžeme přát?

Neříkejte ale, že vám teplo nechybělo.

V prosinci jsme byli na sousttředění na Kanárských ostrovech, kde bylo hodně teplo. Tam byly skvělé podmínky pro trénování.

Stejně jako ostatní atleti ale i oštěpaři raději závodí a trénují venku za příjemného počasí, ne?

Rozhodně. Nemusíme být navlečení jako eskymáci a hází se nám o hodně líp.

Řekl jste spojení u nás v Ostravě. To jste na severu rychle zdomácněl. Nechybí vám něco z rodné Břeclavi?

Jsou tady nejlepší podmínky pro atlety v celé republice. Ale je tu hodně továren a špatný vzduch. A samá chřipka, člověk si musí pořád dávat pozor, aby nebyl nemocný. Chybí mi toho dost. Nejraději bych celou naši tréninkovou skupinu, halu a stadion přemístil do Břeclavi (smích).

Cítíte, že po přechodu do Ostravy bude pro vás tato sezona zlomová?

Určitě bude velmi zajímavá. Změnil jsme trenéra, nyní mě vede Stanislav Šuška. Pilujeme všechno od začátku, odstraňujeme chyby.

Lze srovnat zázemí břeclavského oddílu a toho vítkovického?

To se opravdu nedá. Je to jiná úroveň, díky penězům i trenérským zkušenostem.

Jaké máte cíle pro letošní rok?

Bude mistrovství světa juniorů v Polsku. Limit je sedmdesát metrů, takže se pokusím jej splnit, což mi dává zabrat na trénincích. Kdyby se mi to nepovedlo, příští rok je evropský šampionát, tam určitě chci. Jinak se pokusím obhájit domácí titul, ale hlavně se chci přiblížit k sedmdesátimetrové hranici. Když to vyjde, budu spokojený.

A jaké jsou vaše dlouhodobější plány? Přece jen s tímto příjmením a geny nemůžete mít malé cíle.

Příjmení možná zavazuje Ale to nic neznamená. Je to jen na mně, kam to dotáhnu. Ani talent nestačí. Můj sen vždycky byl sejít se s mým strýcem na velkém závodě, třeba na mistrovství světa. To už ale asi nestihnu, musel by házet do čtyřiceti. Chci jednou dokázat to co on. Víťovi do sbírky chybí už jenom olympijské zlato. Snad se mu to povede letos v Riu. Budu mu držet palce.

A kdy plánujete svůj první start pod pěti kruhy, už za čtyři roky v Tokiu?

Strašně se tam chci dostat, je to sen každého atleta. Ale stojí to spoustu dřiny a obětování.

Co jste obětoval vy?

Přechod ze školy v Brně do Ostravy byl těžký. Mám v Brně spoustu kamarádů, holku, býval jsme i víc doma v Břeclavi. Zvykl jsme si tam. Věděl jsem, že to pro mě bude v Ostravě kruté, ve škole i jinde. Ale jdu si za svým cílem. V Ostravě jsem spokojený. Teda až na školu.

Co máte za problém se školou?

Tohle bych raději vynechal (smích). Za dva týdny jedeme na soustředění do Španělska, tak si beru i učení.