Oba přešli od motokár postupně k minibikům a nyní už závodí na klasické silniční motorce v juniorské kategorii. Oba Břeclavané sbírají jeden úspěch za druhým. Letos Petr Jadrný uspěl na své Hondě mezinárodní mistrovství České republiky, skončil bronzový. Navíc se dostal do hledáčku pražského Automotoklubu, tedy do výběru mladých talentovaných závodníků.

Jaké byly Petrovy začátky? Kdy začal s motokárama?

KH: Úplně na začátku Peťa zkoušel plavání. Ale brzy jsme poznali, že je spíš individualista. Motorismus máme v rodině a ze začátku se nám zdálo, že by Petr mohl být úspěšnější na čtyřech kolech. Začali jsme jezdit na autodrom do Brna, ale po roce tamní motokárový tým skončil. Nikdo to nechtěl dotovat. Další nejbližší středisko motokár bylo až v Litomyšli. Ti ale chtěli na ruku obrovskou sumu peněz jen za motokáru a mechanika na čtyři měsíce a další náklady na cestování, ubytování a tréninky by byly na naše náklady. To bylo mimo naše možnosti a trošku z ruky. Čtvrt milionu na třetinu roku pro nás prostě nebylo možné.

Tak jste se začali samozřejmě poohlížet po alternativě…

KH: Shodou okolností jsme ale na brněnském motodromu narazili i na závody minibiků, které se Petrovi na podzim 2009 zalíbily, a na Vánoce jsme koupili první motorku z blanenské továrny.

Jaký byl přechod ze čtyř kol na dvě?

PJ: První rok jsem se s minibikem hlavně seznamoval, druhý rok už jsem konečně jezdil lepší časy. Ale motorky jsem si hned zamiloval a už bych neměnil. V roce 2012 už jsem ale byl mistr Slovenska a vicemistr České republiky. O rok později jsem na vodou chlazeném a silnějším minibiku byl i mistr České i Slovenské republiky.

Jak probíhal přechod na velkou motorku?

KH: Bylo to nucené, i kvůli Petrovu věku. Na minibiku už by se nudil. Na podzim loňského roku jsem tak koupil krosovou motorku a španělskou silniční motorku. Z krosky jsem vytáhl motor, osadil ho do španělské motorky, objednal další díly z Ameriky a v dílně jsem to dal dohromady. Jsem strojař a využil jsem zkušeností, co jsem v životě nabral. Pořád mě to baví. Skončil jsem v dubnu letošního roku a mohli jsme závodit. Peťa si až překvapivě lehce zvykl na velkou motorku, i když předtím na minibike vlastně neřadil. Navíc umí výborně jet rychlé zatáčky a nevadí mu ani mokrá trať.

PJ: Problém byl jen, že ta motorka byla vyšší a padalo se z větší výšky. Dneska bych už motorku nepustil z ruky, i když skončila sezona, stále bych jezdil. Koupili jsme alespoň krosovou motorku, abych mohl trénovat u Hrušek i v zimě, když bude pěkné počasí. Aspoň si udržet slušnou fyzičku.

Jakou soutěž jste letos jeli?

KH: Zúčastnili jsme se dvanácti závodů ve dvojím mistrovství. Slovenské bylo s podporou maďarského šampionátu a pak druhé v České republice, vše v kategorii Mini GP 80. Sedmkrát Petr vyhrál, jednou druhý, třikrát třetí a jednou pro technickou závadu, utržený ventil, nedojel. Stal se mezinárodním mistrem Slovenska a v Čechách skončil na třetím místě.

Jak se na vás dívali soupeři? Kdy vás začali brát vážně?

KH: Nejsme žádný profesionální tým, na závody jsme jezdili v obytném karavanu společně s mojí ženou a Peťovou maminkou. Jsme takový rodinný tým, máme všichni rozdělené úlohy. Já jsem mechanik, sponzor a řidič, manželka hospodyně a dcera fotografka, zapisovatelka a časoměřička. V pátek odjedeme a vracíme se v neděli. Ze začátku se na nás dívali divně. Postupně ale poznali, že s námi musí počítat, a jezdili na závody den dopředu, trénovali na té trati, aby měli nějakou výhodu.

Pády z motorek nebývají příjemné. Přišlo i nějaké zranění?

PJ: Za rok se mi povedlo spadnout jen třikrát, naštěstí pokaždé v trénincích nebo v kvalifikacích, takže mi neutekly žádné body.

KH: Zranění nebylo, byla to spíš jen smýknutí. Škody byly maximálně na materiálu.

Co plánujete na příští rok?

KH: V mém věku už se moc dopředu plánovat nedá. Maximálně na rok dopředu. Pokud budeme zdraví, pojedeme stejný seriál jako letos, v juniorské kategorii můžeme závodit až do Peťových osmnácti let. Motorka také bude stejná, ale přes zimu na ní zapracuju a bude na ní pár vylepšení. Uvažovali jsme i o německém mistrovství KTM 390, kde už jsou dvakrát silnější motorky. Peťa by to i zvládl, to strach nemám, ale maminka jo. Ale už to jsou do Německa dost dlouhé štreky a ty cesty mě opravdu unavují a navíc jdu na operaci, budou mi měnit kolenní kloub. Zůstaneme zatím v té Mini GP, ale nikdy neříkej nikdy.

Jak se ti daří skloubit závodění a školu?

PJ: Chodím do osmé třídy na Slováckou v Břeclavi. Většinou chybím ve škole jen v pátky, tak to nezameškám tolik. Učitelé tuší, že závodím, tak mi to tolerují. Dá se to skloubit, občas jsem unavený a nechce se mi učit, ale školu nezanedbávám, mamka na mě dohlíží.

Jak finančně náročná je pro vás sezona v tom seriálu?

KH: Letošní sezona nás i se stavbou motorky vyšla na více než půl milionu. A to si neplatíme žádného mechanika ani trenéra, což je u některých týmů obvyklé. Našim největším sponzorem je město Břeclav, dále ZFP Group, Merlin, Gumotex, Ynna a další firmy. Nesmím zapomenout zejména na Auto Pálka, který nám poskytl, jak finanční, tak materiálovou pomoc, dal k dispozici vybavenou a vytopenou dílnu, kde jsem dával v zimě motorku dohromady. Sponzoři nám ale pokryjí čtvrtinu rozpočtu na jednu sezonu. I proto stále chodím do práce. Něco by mohl přispět i stát, pokud se Peťa letos udrží ve výběru talentované motoristické mládeže, jakési reprezentace České republiky. Jejich zájem nás mile překvapil.