Počítal jste s tím, že byste na Ukrajině mohl zaútočit na světový rekord, nebo byl takový výkon i pro vás překvapivý?

Musím se přiznat, že jsem tam s myšlenkami na svěťák už jel. Právě proto jsem tvrdě trénoval, byl to můj velký sen.

Z tréninku určitě musíte poznat svoje absolutní možnosti. Myslíte, že máte ještě nějakou rezervu?

Vždycky to může být lepší! Mně se třeba v Oděse úplně nepovedl dřep, v němž dávám na tréninku o deset kilo víc. Ale je pravda, že trénink je něco jiného než závod. Každopádně věřím, že ten můj rekord nějakou chvíli vydrží. Ten starý držel z loňska Američan Bell, který překonal Rusa Malaničeva o dvě a půl kila. Mně se podařilo tento výkon posunout o sedmnáct a půl kilogramů… Mojí výhodou je všestrannost, mám vyrovnané všechny tři disciplíny. Ostatní borci mají třeba jednu supersilnou a další dvě průměrné.

Softbalisté Locosu obsadili v letošní extralize šestou příčku.
Locos extraligové stříbro neobhájil. Do budoucna se ale dívá optimisticky

Jak jste se na světový rekord vůbec v posledních měsících připravoval, když platila i pro sportovce různá vládní omezení?

Za této situace je to vlastně malý zázrak, že se mi to podařilo. Polovinu přípravy jsem absolvoval doma v garáži v téměř nulových podmínkách. Všechna fitness centra byla v poslední době uzavřená. Navíc nebylo možné chodit ani třeba na masáže, místo toho jsem regeneroval u televize. (smích) Pomohli mi v pražském fitku Padera Gym, kde mi zapůjčili činky, kotouče i stojany, abych mohl trénovat alespoň doma.

Kolikrát týdně trénujete?

Většinou čtyřikrát týdně, jeden trénink má přibližně tři hodiny. Není to ale jen o cvičení, k tomu musím přičíst třeba regeneraci a kvalitní stravování. K takovým výkonům se nedostanete na rohlíku s vlašákem. Jsem abstinent, nekuřák, sportu podřizuji prakticky všechno.

Připravujete se sám, nebo v nějaké skupině?

Na této úrovni už to sám dělat nemůžete, musíte mít svůj tým, který vám zajistí potřebný servis. Mám dva tréninkové sparringpartnery, kteří se mnou absolvovali celou přípravu. Ti se mnou byli také v Oděse, stejně jako moje manželka. To je můj tým.

Jaký to je pocit být nejsilnějším mužem na světě?

Pocit je to určitě hezký, dlouho jsem o tom snil. Jen mě možná trochu mrzí, že náš sport není tak medializovaný. Není to fotbal nebo hokej.

Chybí vám, že vás třeba lidé nepoznávají na ulici?

Lidi, kteří se o cvičení zajímají, mě poznávají. A když jdu třeba do obchodu, tak se po mně otáčejí skoro všichni. Ne proto, že by mě znali, ale kvůli mé postavě. Mám totiž stosedmdesát kilo, takže mě jen tak někdo nepřehlédne. (smích)

Máte před sebou ještě nějaký další sportovní cíl?

Teď momentálně ne. Můj dětský sen jsem si splnil minulý týden vytvořením světového rekordu.

Pocházíte z Podivína, kde jsou také výborní borci v armwrestlingu. Čím si vysvětlujete, že tak malá obec vyprodukovala tolik silných mužů?

Asi tady pijeme nějakou speciální vodu… (smích) Těžko říct, jestli je to jenom náhoda. Svůj podíl na tom ale určitě má místní posilovna, která je velice slušně vybavená. Jsou tady dobré podmínky k tréninku, jezdí sem borci ze širokého okolí. Potkával jsem se tam samozřejmě i s kluky, kteří dělají páku.

V posledních letech už žijete v Praze. Jaký byl důvod vašeho stěhování?

Bylo to hlavně kvůli zaměstnání. Jsem řidič těžkých strojů a pracovní možnosti na jižní Moravě jsou omezené. V Praze jsem si časem zvykl, do Podivína už jezdím jen párkrát do roka za rodinou.