Před více než třiceti lety jste stál u zrodu turnaje, který za pár dní oslaví třicátý ročník. Jak si na tu dobu pamatujete?

Musím začít bratry Pospíšilovými. Když byli mistři světa a republiky, Favorit byl jejich konkurence, i když neměl takové úspěchy jako Pospeci. Ale my jsme taky potřebovali žít. V našem oddíle byl přetlak ve všech kategoriích, tak jsme potřebovali někam růst. Tak jsme pořádali turnaje. Ve Valticích, 
v Dubňanech.

A jak jste se dostali do Šitbořic?

Kromě kolové jsem se pohyboval i mezi vinaři. Aspoň jsem vypadl z domu.

Třeba do oněch Šitbořic.

Jožkovi Bullovi jsem na hodnocení říkal: Jožko, co máte v té tělocvičně? Že prý nic, nějaké šipky, volejbal. Tak jsem mu řekl, že když obejde nějaké potentáty, bude mít v hale mezinárodní turnaj.

Proč myslíte, že na rozdíl od zmíněných podniků se ten šitbořický udržel?

Kde mají dobrou partu, tam to jde. Měli štěstí na funkcionáře. Sešli se tam prostě dobří lidé.

Objevujete se na turnaji?

Každoročně. Je to moje srdeční záležitost. Spousta oddílů šla ke dnu, hlavně po revoluci. Ale Šitbořice se pořád drží. Vždyť jsou známé i v Evropě. Snad kromě skákání 
v Hustopečích na Břeclavsku taková akce není.

Vy jste šitbořickému oddílu hodně pomáhal.

Pomohl jsem jim udělat družbu s Němci. A je pravda, že jsem první turnaje dotoval ze svého. Ale všechno do koruny jsem dostal zpět. I bez smlouvy, jen na dobré slovo. Komu čest, tomu čest.

Nazvat šitbořickou akci Turnajem mistrů světa byl váš nápad?

To kdysi napsal Jožka Bulla na plakát. Tak jsem mu říkal: z toho bude průser. Poradil jsem jim, ať jedou do Velké Bíteše, kde tento turnaj dlouho pořádali, a dostanou oficiální povolení.

Tento název už nenesou ani Šitbořice. Zůstává i tak pro vás turnaj výjimečný?

Rozhodně. Třeba jen to, že vítěz dostával jako cenu živé prase, to byla v celé Evropě rarita. (smích)