S myšlenkou zatrénovat si společně s hráči si pohrávám opravdu dlouho. Podvědomě se na tuto možnost připravuji běháním, bruslením a fotbalem asi posledního půl roku. Aktuální váha mi ukazuje 88 kilo, tak nízkou hodnotu mi neukázala minimálně posledních deset let! Takže fyzicky bych na to snad měl.

Modro-žlutá stuha

Na psychickou přípravu čas nebyl. Ráno jsem se s trenérem Lvů Michalem Konečným domluvil, že si to můžu zkusit, dokončil jsem práci v redakci a v podvečer jsem šel na to. Kamarádi se mě mezitím ptají, jakou si budu přát barvu stuhy na pohřebním věnci. Odpovídám, že v klubových barvách.

Na zimní stadion přicházím na půl šestou, kdy trénink začíná. Jsme mírně nervózní v očekávání neznámého. Kouč už je v posilovně a chystá deset stanovišť, hráči se mezitím rozehřívají fotbálkem.

„Jsi frajer, že sis vybral zrovna tento trénink, ty bývají vždycky nejtěžší. Tentokrát budeme hodně skákat," tvrdí, když přepočítává jednotlivá posilovací místa. Krátce se protáhnu a jde se na to.

Trenér si na hráče připravil kliky, stojky, přeskoky přes kozu a přes překážky, balancování na bosu (půlkulatý gumový míč – pozn. red.), výskoky na švédské bedny, boxovací pytel nebo výstupy na schod s těžkými jednoručními činkami v obou rukou.

Na deseti stanovištích se postupně střídáme po půlminutě. První kolo zvládám bez problémů, jen trošku lituju, že jsem byl oba předchozí dny v posilovně.

Následuje krátká pauza a přechod na tribunu zimního stadionu. Tam následuje osm výběhů po schodem. Čtyřikrát vyběhnout až pod střechu klasicky, dvakrát se skákalo snožmo ob jeden schod a dvakrát ob dva schody. Sérii se skoky ob dva schody si zkusím jen jednou, pak si hodím první úlevu v rámci své vlastní bezpečnosti a skáču jen ob jeden schod. A také proto, abych nezdržoval ostatní.

Na pohled vypadá vybíhání schodů jako to nejjednodušší. Opak je ale pravdou, toto je opravdu makačka. Začíná mi jemně brnět ve stehnech.

S vodou opatrně

Naštěstí následuje další pauza a můžu se konečně napít. Vypiju lačně asi tři deci vody, příjemně mě to osvěží. Ovšem jen do doby, kdy musím zpět do posilovny absolvovat další kolečko různých cviků. Tentokrát v delších intervalech. Opět skáču a voda ve mě žbluňká. Nic příjemného. Ale chybami se člověk učí, podruhé se napiju míň.

Vyloženě mě nic nebolí. S hokejisty okolo radši nemluvím, stěží stíhám dýchat a tep se blíží k hranici 170 tepů na minutu. Druhé kolo v posilovně končí a jde se opět na schody. Teď už nohy cítím, hlavně při skocích snožmo už není moje rychlost stálá a směrem nahoru zpomaluju. U hokejistů tento jev nezpozoruju. Ale i tuto sérii osmi výběhů dokončím.

Poslední kolo v posilovně je tentokrát ve dvou krátkých patnáctisekundových intervalech, zato ale jdoucích rychle po sobě. To už cítím nohy, ale paradoxně největší úlevy si dělám při klicích. Funím jak lokomotiva.

Po přeskocích mám pocit, že poslední sérii vybíhání schodů vzdám. Ale když už jsem se dostal až sem, musím to aspoň zkusit. „Pokud dá tyhle poslední schody, tak už to dokončí a bude v pohodě," říká pod tribunou trenér Konečný kamarádce, která mé snažení fotodokumentuje.

Poslední výběhy jsou pro mě vyloženě utrpením, párkrát si při čekání, až na mě přijde řada sedám, abych popadl dech a nechal odpočinout nohám. Mám pocit, že to pomáhá. Aspoň při vybíhání prvních deseti schodů. Pomalu ztrácím cit ve stehnech, našlapuju opatrně a i scházení schodů dolů už je namáhavé. Ale to už se blíží konec.

Gól na závěr

Trénink zakončí fotbálek na inline ploše zimního stadionu. To je opravdu ta nejpříjemnější část, kdy si nohy odpočinou, neběhají tak nárazově. Dokonce i jeden gól dám, pohledný, i když ne tak úplně úmyslný. Ale vyhráli jsme.

Mám ze sebe dobrý pocit. Když procházím kolem trenéra Konečného, ušklíbnu se, že zítra přijdu znova. „Klidně přijď, zítra máme jen strečink," kývá hlavou devětačtyřicetiletý trenér.

To určitě, pomyslím si, když si vzpomenu na těžknoucí nohy. Budu rád, že vstanu z postele. Ještě si musím namazat podivně vrzající koleno. Ale jinak jsem v pořádku. Hřeje mě dobrý pocit, že jsem výzvu zvládl.