Na rozdíl od Orálka si většina startovního pole následující dny „užije" pořádnou porci bolesti. „Budou unavení týden nebo dva, ale za čtrnáct dní bude všechno pryč," tvrdí o svých souputnících nejlepší domácí dálkový běžec, který nosí při závodech charakteristické bílé rukavičky.

Jak se cítíte po třísetkilometrové porci?

Dobře. Žádné problémy nemám. Mám jen mírně oteklé nohy, protože teď sedím v práci. Ale večer si půjdu zaběhat, a bude to dobré. (úsměv)

V tom jste ale oproti ostatním asi výjimka…

Určitě. Nějaké problémy měli, přesto závod dokončili. Asi budou unavení týden nebo dva, ale za čtrnáct dní bude všechno pryč.

Co je při takovém výkonu nejdůležitější?

Klíčovou roli hraje fyzická kondice, aby byl člověk vůbec schopný závod zvládnout. Běhaní je i o hlavě, ale neříkám, že ta je nejdůležitější. Možná tak půl na půl.

Musel jste si hlídat záda, nebo jste se cítil suverénně?

V první etapě šlo o těsný souboj, vyhrál jsem o pár vteřin. Tuším o patnáct. V dalších se mi už podařilo získat náskok, to už jsem byl celkem v klidu.

Jak se dá skloubit organizování takové akce se samotnou účastí?

Docela jednoduše. Organizoval jsem hlavně přípravu. Pak při závodu jsem už řešil jen nějaké drobnosti. Na místě už všechno řešil další tým.

Jakou jste po víc než třech stovkách uběhnutých kilometrů dopřál regeneraci?

Osobně jsem žádnou velkou neměl. Spal jsem jen sedm hodin, ráno jsem musel do práce. To bylo všechno. (smích) Ale ideální je absolvovat nějakou masáž.

Musejí se extrémní běžci krotit v jídle, nebo na tom po takovém výkonu už tolik nezáleží?

Někteří lidé nemají problém se normálně naobědvat nebo nasnídat. Samozřejmě pokud to není knedlo vepřo zelo. (smích) Večer je důležité, aby se člověk nepřecpal a vyhnul se nějakým excesům jako třeba alkoholu.

Ale třeba pivo jako komplexní nápoj plný vitaminů a minerálů jistě nevadí…

Ne hned po závodě, třeba hodinu. Ale určitě nevadí. (úsměv)

Jací lidé se staví na start takových extrémních závodů?

Hodně z nich jsou sběratelé maratonů. Dělají si za ně čárky. Mezi nejzkušenější patřila třeba Němka Sigrid Eichnerová, které je čtyřiasedmdesát let. Ta má maratonů víc než osmnáct set.

Ve vaší běžecké kariéře toho za sebou máte už řadu. Co vás na běhání i po těch letech stále fascinuje?

Baví mě samotné běhání, závodění je vrchol. No, a když vyhraju, tak je to takový bonus.

Nestalo se to pro vás drogou?

Běhání je droga stejně jako spousta dalších sportů. Je snadné, je to jenom otázka chuti. U nás je stoupající trend lidí, kteří chtějí běhat a běhají. Je to vidět na našem závodě i na dalších.