Při prvním startu jej uchvátila jedinečná atmosféra legendárního závodu a tak si chtěl tyto okamžiky znovu připomenout. Cíl? Dojet až do konce.

„Naší ambicí bylo absolvovat celou rallye a užít si ty krásné rychlostní zkoušky. Je to velmi náročná soutěž a nám se podařilo umístit se na čtvrtém místě v naší třídě, což je pro nás taky velmi dobré,“ hodnotil své působení zkušený motorista.

Letošní ročník si Rada musel zvykat na nového navigátora. Více než čtyřmi sty kilometry náročných rychlostních zkoušek jej namísto „tradičního“ Romana Petra tentokrát provázel Jaroslav Jugas.

Ten má s Monte Carlem solidní zkušenosti, navigoval Milana Lišku na dvou předchozích ročních. Spolupráce mezi Radou a Jugasem fungovala absolutně bez problémů.

Oproti domácím podmínkám si Rada musel zvykat na náhlou absenci sněhu. To bylo poněkud překvapivé.

„Čekal jsem, že ho bude víc. Přitom nedlouho před našim příjezdem tam byla kalamita. Teď tam zbyly jen bariéry ze sněhu. Níže položené rychlostní zkoušky byly prakticky bez něj,“ přiblížil Rada podmínky, ve kterých se musel potýkat jihofrancouzskými silnicemi.

Některé nástrahy připravovali sami fanoušci motoristického sportu. Libůstka v podobě naházeného sněhu v zatáčkách se málem stala osudnou i posádce červeného šípu.

„Ve třetí rychlostní zkoušce jsme na to vjeli a skončili jsme až v bariéře. Asi dvě a půl minuty jsme ztratili. Měl jsem strach, že už nás ani nevytáhnou,“ vzpomíná nyní již dvojnásobný účastník slavné rallye.

Jinak si ale závodník se startovním číslem 57 na diváky podél tratí stěžovat nemohl. Právě oni tvoří onu skvělou atmosféru legendárního závodu.

Nechyběli ani Češi.

Co víc, mnohdy se opravdu zdálo, že se jede spíše Barumka než rallye Monte Carlo.

Nejednoho z našich závodníků podél trati potěšili sněhuláci se zabodnutými českými vlaječkami.

„Byla jich tam opravdu spousta. Takže byla nádherná kulisa na rychlostních zkouškách. Ty byly zase plné zatáček, dlouhé a nesmírně těžké. Jsou úplně jiné, než ty v Česku a dávají tomu zvláštní ráz,“ vzpomínal Rada.

A co se hustopečskému jezdci vybaví jako první, když se řekne Monte Carlo?

Je to zřejmě dvojnásobný výjezd na 1607 metrů vysoký, kultovní alpský vrchol Col De Turini, popřípadě servis, který je přímo v přístavu. To vše tomu dává neopakovatelnou atmosféru.

Rada ji zažil podruhé v kariéře a jistě ne naposledy. „Bylo to úpně jiné, než když jsem tam byl premiérově. Některé úseky jsem si pamatoval. Určité erzety však byly trochu změněné. Člověk si mohl lépe rozvrhnout síly, aby mu vystačili na celou rychlostní zkoušku,“ uzavřel Rada.