Podle ředitelky závodu Slávky Kouřilové bylo jedinou kaňkou odřeknutí dvou posádek, které účast vzdaly na poslední chvíli. „Velice mě to mrzelo, protože kvůli krátkému času nedaly příležitost jiným," říká Kouřilová.

Při pohledu na pondělní zamračenou oblohu vám počasí vyšlo na chlup, že?

Úplně perfektně.

Jak se vám letošní ročník povedl?

Z organizátorského pohledu to bylo skvělé. Nestala se žádná nečekaná situace, že by se třeba některá z posádek vykoupala. Vše klapalo jak mělo. Po sportovní stránce jsme byli také spokojení. Týmy byly nadšené. Snažili jsme se zajistit dostatek kormidelníků, kteří se pravidelně střídali.

Upřímně, jsou pro vás závody dračích lodí zábavou nebo stresem?

Pro mě nebo pro klub?

Pro vás.

Stres to není. Ale zábava také ne. Mám zodpovědnost. Vnímám to jako více starostí a práce. Odezva od závodníků ovšem bývá velice příznivá, takže na vše ostatní velmi rychle zapomínám.

Na místě byla velká spousta lidí. Někteří odpočívali, jíní grilovali. Jak složitá byla cesta ke vzniku až celospolečenské události?

Postupně se to vyvíjelo. První závod byl víceméně pro poloprofesionální posádky, které pravidelně trénují. Brzy jsme poznali, že tudy cesta nevede. Přišli jsme na to, že nejlepší bude udělat spíše zábavu pro místní týmy. Proto cílíme na přátelské posádky a firmy. I ti, kteří se přes rok nevidí, se u nás setkají a pobaví.

Čím si vysvětlujete, že dračí tolik zaujaly?

To se asi musíte zeptat závodníků… Myslím si, že jsme zvolili dobrý termín, kdy lidé ještě nejsou na dovolené. Každý si navíc vyzkouší něco, co běžně nemůže. K vytvoření posádky potřebujete dvacet lidí. Akce se koná v příjemném areálu, které je sice v centru města, přesto lze stanovat, bivakovat. Snažíme se posádkám vycházet maximálně vstříc, aby si závody užily. To láká nejvíc.

Zábava to sice je, ale stejně tak jde o výkon. Cítíme mezi týmy rivalitu?

Samozřejmě. Vždycky se snažím lidi přesvědčit, že o výsledky nejde. Rivalita tam ale je, to víte, že jo. Výkony jsou ale rozdílné. Ti, co jeden rok vyhrají, jsou příště někde uprostřed. Mrzí je to, tak to však prostě je. Ne vždy se to všem povede tak, jak si představují.

Poznala jste hádky, uraženost…? Zkrátka emoce, které ke sportu také patří.

Až takhle ne. Spíš drobné rozčarování. Vždycky jim ale říkám, ať to přijdou příště zkusit znovu. Postaví novou posádku, najmou nové lidi. Většina účastníků bere i slabší výsledky jako zkušenost s tím, že nelze vyhrát každý rok.

Musíte některé zájemce i odmítat?

Letos jsme původně chtěli čtyřiadvacet posádek, pak jsme to natáhli na sedmadvacet. Měli jsme i náhradníky, ale dvě posádky na poslední chvíli odřekly. Velice mě to mrzelo, protože kvůli krátkému času nedaly příležitost jiným. Zájem je velký, dva měsíce před závodem bylo plno.

Kolik času vám zabere organizace?

Začít je nutné minimálně půl roku před akcí.

Jak dlouho trvá, než se posádka sladí a může si říct: Jo, jde nám to?

Je to individuální. Mám přátele, kteří pravidelně trénují a mají své posádky. Vypráví mi různé zážitky. Někdy trénují rok nebo dva a stejně jim to pořád nejede. Je to těžké. Celé je to o tom, jak moc se všichni hecnou a dají do toho vše. Je vidět, pokud lidé berou závod jen, aby se nějak dovezli do cíle. Záleží na týmovém duchu. Když se na některou z posádek podíváte, můžete si říct, že nebudou dobří. Pak vás ale překvapí. Důležitý je duch posádky, která se dokáže vyhecovat.