Před třemi lety jste získal v Maďarsku titul světového šampióna, o rok později jste vyhrál i mistrovství Evropy. Byl to vrchol vaší kariéry, nazvedal jste tehdy v součtu téměř tunu. Jenže pak začalo úřadovat vaše zdraví a přišla série zranění a vypadalo to na konec kariéry. Vzpomenete si, kdy jste naposledy závodil?

Bylo to právě na světovém poháru v roce 2012. Titul mistra Evropy i výkon ze světového poháru rok předtím řadím asi na stejnou úroveň, protože ta Evropa byla velmi kvalitně obsazená. Nazvedal jsem tehdy v součtu 940 kilo. Jenže pak se všechno pokazilo. Dal jsem si plánovanou pauzu, zhruba půl roku. A když jsem se na jaře roku 2013 začal znovu připravovat, zhruba tři týdny před mistrovstvím republiky jsem si utrhl při benčpresu triceps. Tím pro mě úplně padla jarní sezona a nebylo jisté, jestli se dokážu připravit na tu podzimní. Rekonvalescence byla dlouhá, prakticky jsem dva měsíce vůbec necvičil.

Jak těžký byl návrat?

Začínal jsem vlastně úplně od píky, můj první benč byl s pětatřiceti kily. Když sval držel, skočil jsem na stovku. Asi až půl roku od zranění jsem se konečně dostal nad sto padesát kilo. Když už jsem se opět odhodlal, že vše drží, a že se začnu připravovat na letošní jarní sezonu, utrhl jsem si v listopadu zadní stehenní sval, což bylo fatální zranění. Měsíc jsem nemohl vůbec chodit, dostal jsem berle.

Jenže vašemu trápení stále nebyl konec…

Když se sval zahojil, letos v únoru jsem začal opět trénovat. Jenže v březnu jsem začal cítit únavu, nevěděl jsem z čeho. Z krevních testů mi doktoři zjistili, že mám boreliózu. Pro mě další šílená věc. Dostal jsem troje silná antibiotika, zvracel jsem, hmotnost nešla nahoru a nešlo udržet ani sílu. Zhubnul jsem skoro deset kilo. Ale ty poslední antibiotika zabrala, příznaky boreliózy zmizely a já jsem se konečně začal v květnu cítit dobře. Momentálně trénuju regulérně dva měsíce, z toho naplno asi měsíc.

Je obdivuhodné, že jste se přesto vrátil. Co na váš návrat říkají doktoři?

Jasně, doktoři to neschvalují, je to pro tělo extrémní zátěž. Ale dělám trojboj od sedmnácti let, prakticky celý život. Umím odpočívat, ale nedokážu si představit, že bych nezávodil. Vadil mi pocit, že bych skončil s vrcholovým sportem kvůli zranění. Chci vyhrávat, chci být dobrý. A pokud odejdu, jakože v sedmatřiceti už před sebou nemám dlouhou kariéru, tak to bude z mého osobního rozhodnutí. Chci ještě přijít ukázat, že na to mám.

Co na to manželka? Určitě vás k návratu nepřemlouvala…

Dvakrát z toho nadšená není. Za měsíc čekáme přírůstek do rodiny, k synovi přibude dcerka. On ten sport stejně půjde na druhou kolej, i když jsem ho dělal na slušné úrovni. Ale v rámci možností mě podporuje a pomáhá mi, hlavně při organizaci soutěží v mrtvém tahu nebo Strongmanovi.

Dokážete se dostat zase na úroveň z před tří let nebo už je věk proti?

To je přesně můj cíl. Tělo už je sice opotřebované, s tím se musím smířit. Ale já si myslím, že se dokážu dostat minimálně na tu úroveň. V benčpresu třeba nedojdu na takové váhy jako předtím, přece jen ten sval mě bude limitovat. Počítám, že se dostanu alespoň na 260 kilo. Ale ve dřepu a mrtvém tahu si věřím na víc, než jsem měl, že si dám i osobáky. Dělám to pro to, abych zvedl na závodech víc než 940 kilo. Tunu, kterou jsem zvedl kdysi na tréninku, už asi nepřekonám. Kdybych věděl, že nazvedám jen 850 kilo, tak to pro mě není motivace. Nechci se ukázat v horší formě, než jsem byl. Právě naopak. I kdyby to bylo o deset kilo nad osobák, bude to v mém věku a po těch zraněních super výkon a neskutečná satisfakce.

Jak se vám podařilo udržovat při zraněních svalovou hmotu?

Trénoval jsem spíš kulturistické tréninky. Břicho, bicepsy a podobně. Musel jsem omezit ty trojbojové cviky. Tam musí být vše stoprocentní. Jak je někde malá trhlinka, při dřepu s 300 kilovou činku sval hned praskne a je konec. Teď už jsem v mrtvém tahu i dřepu na tréninku překonal tu hranici 300 kilo a vše drží jak má. Ale stoupá to pomalu, třeba za týden kolikrát jen o dvě a půl kila nahoru.

Kterou trojbojařskou disciplínu máte nejraději?

Tu, kterou mi zrovna na tréninku jde. Když se hodně zlepšuju ve dřepech, baví mě dřepovat. Ale třeba mrtvý tah, který mám po celou dobu tréninku nejhorší, se zlepší až v posledních týdnech před závody, v té nejlepší formě. A to se stane rázem mým nejoblíbenějším cvikem. Tam držím dva světové rekordy, to zvedám brutální váhy.

Máte už před sebou vidinu prvních závodů? Nějaký milník, ke kterému se upínáte?

V říjnu se koná v Rakousku mistrovství Evropy federace WUAP. O měsíc později je pak v Německu mistrovství světa stejné federace. Chtěl bych se obou zúčastnit, jsou to pro mě prioritní závody, protože jsou prakticky „za humny". Měl bych se tam dostat na divokou kartu. Třeba mistrovství světa federace GPC, ve které hlavně závodím, je až v Argentině. To je pro mě úplně pasé.

Uvidí vás diváci v akci i doma?

Ano, v zimě chceme uspořádat první oficiální mistrovství republiky v mrtvém tahu. Mělo by se konat v listopadu v Podivíně.

Čím jste vyplňoval pauzu, kdy jste nemohl závodit? Jezdil jste po akcích aspoň jako trenér?

Pořádal jsem každoročně závody Czech Army Strongman v Poštorné, na Základní škole Kupkova už šestým rokem děláme Mikulášský mrtvý tah. Jinak jezdím s klukama z oddílu Power Břeclav po závodech jako trenér a pomocník, z mistrovství Evropy jsme přivezli stejně jako kluci z Podivína sedm medailí.

Jak jste zmínil, jste vedoucím oddílu silového trojboje Power Břeclav. Kolik teď máte členů?

Cvičit k nám do posilovny chodí asi dvacet kluků, ale aktivně závodících trojbojařů je asi osm až deset.

Kolik času strávíte za týden trojbojařskými tréninky?

To je složitější. Musíte to skloubit s prací a hlavně musíme být na tréninku alespoň tři, nejlépe čtyři. Je potřeba, aby činku někdo jistil, když se zvedají opravdu velké váhy, třeba na hranici osobáku. V momentě, kdy máte při dřepu na čince naložených 350 kilo, a někomu praskne sval na stehně, tak ta činka může samotného člověka zabít. Většinou se tu sejdeme třikrát nebo čtyřikrát týdně, ale ty opravdu tvrdé tréninky jsou tak dva. V tom zbytku, kde trénujeme třeba jen na padesát procent výkonu, to už nebezpečí nehrozí. Jdeme víc opakování s lehčími činkami, svaly spíš pumpujeme a cvičíme i doplňkové svalové partie, které pak pomáhají i při trojboji.