„První maratón jsem zkusil v osmdesátém třetím. To mi bylo třicet dva. Vlastně jsem začal kvůli střílení, abych si zlepšil kondičku,“ vypráví. „Zjistil jsem, že maratón sakra bolí. I když má člověk natrénováno, tak trpí. Je to o vůli,“ říká špičkový sportovní střelec a dlouholetý předseda Střeleckého klubu Mikulov. Dlouhé tratě si zamiloval. I dnes, v šestapadesáti letech, ještě nemyslí na běžecký důchod.
Motivací jsou podle něj starší soupeři. „Když tak pajdám třicátý kilometr a předbíhá mě nějaký o deset let starší dědek a popíchne si: Tak co, mladej, nemůžem? To mě vždycky naštve,“ směje se.
Často se pohybuje po krajnicích okresek, ohrožovaný auty a cyklisty. Vždycky má zrak upřený na silnici pod nohama, nedívá se po okolí. „Většina maratónů se běhá po asfaltu,“ objasňuje. „Tak kde jinde mám trénovat.“
Teď má Eda delší přestávku. Nucenou. Bolí ho kolena. „Kloubní preparáty jsou zatraceně drahé. Tak jsem je vysadil. No, a teď se to projevilo. Ale to nic, to se spraví. Už se zase chystám vyběhnout,“ chlubí se.
Nejvíc si cení medaile za osmatřicáté místo v silně obsazeném Košickém maratónu z roku 1990.V devadesátém šestém pak doběhl ve Vídni v první stovce v konkurenci šesti tisíc závodníků.
„Jednou se běželo na počest nějakého výročí. Patnáctého října osmdesát tři. Z Brna do Mikulova, pětapadesát kilometrů. Byla to akce Fakulty tělesné výchovy Brno, samí profíci z vysoké. Tak jsem se přihlásil. Až v Praze schvalovali, jestli může s inteligencí závodit i dělník amatér z Mikulova. Doběhl jsem pátý,“ vzpomíná na úspěch ze začátků běžecké kariéry. Říká, že maratón nezvládne každý.
„Doktoři kdysi odhadovali, že tak deset lidí z miliónu. Ono to není jen o síle. Jde o morálku, o kázeň, o sebeovládání. Přemluvit se, že to ještě půjde,“ dodává Chitka.