S jakými ambicemi jste na mistrovství Evropy do Minsku odjížděli?

LH: Už to, že jsme se na evropský šampionát vůbec dostali, byl pro nás velký úspěch. Už závody na mezinárodní regatě v Mnichově pro nás byly zajímavé, a když jsme se potom navíc dozvěděli, že díky dobrému času pojedeme jako Břeclavané reprezentovat Česko do Minsku, to pro nás byla bomba. A když už jsme dostali možnost obléct reprezentační dres, chtěli jsme ukázat trenérům i fanouškům, že jsme si ho zasloužili právem. Chtěli jsme zajet nějaký pořádný výsledek. Myslím, že nám to vyšlo.

Byla to vaše první mezinárodní zkušenost?

JS: Já jsem byl už loni členem české reprezentační osmy na mistrovství Evropy juniorů ve slovinském Bledu, kde jsme skončili čtvrtí. Ale jinak jsem nikdy na žádném větším mezinárodním závodě nebyl.

LH: Pro mě bylo mistrovství Evropy premiérovým zápisem na mezinárodním poli, pokud nepočítám již zmiňovanou letošní mnichovskou regatu.

Jak vůbec probíhala cesta do Běloruska?

JS: Letěli jsme asi hodinu a půl z Prahy. Po vystoupení na letišti v Minsku jsme dál jeli autobusem do veslařského areálu, který byl asi hodinu cesty od centra města.

A jak se za vámi dostaly lodě?

LH: Lodě vyjely za dodávkou už o den dřív a dorazily na místo prakticky zároveň s námi.

Bělorusko není zrovna příkladem demokratické země. Jak byly organizované závody? Překvapilo vás něco?

JS: Jediné, co nás překvapilo, bylo to, že vstup do areálu byl striktně hlídaný. Všude kolem kanálu stály hlídky policie a armády. Na každém rohu.

LH: Všude byly bezpečnostní rámy, jak pro závodníky, tak i pro fanoušky. Abyste u nás procházeli takovou bezpečnostní kontrolou, to u nás nezažijete. A taky jsme měli omezený internet, nešlo se nám dostat do emailové schránky, přece jen jsme byli závodníci ze západních zemí. Ale sociální sítě fungovaly.

Měli jste možnost vidět i něco z Minsku? Tedy kromě závodiště…

LH: Ano, viděli jsme jak centrum města, tak i venkov a předměstí. Ten rozdíl velkoměsta a venkova je tam znát. Venkov je chudší. Ale rozdíl mezi centrem Minska a Prahou nebo Brnem už prakticky vidět nebyl. Každopádně jsme mluvili i s vrátným na hotelu o jeho penzi a životní úrovni, a ty platy a důchody jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás.

Vraťme se ale k závodům. Na mistrovství Evropy jste dostali vypůjčenou loď. Jak jste se s ní sžili?

LH: Bylo strašně málo času se s ní seznámit, protože jsme ji dostali tři dni před závodem v Minsku. První zapůjčenou loď z pražské Dukly jsme museli vyměnit, protože měla konstrukční vadu. Ta druhá byla hodně podobná, ale na nižší váhový limit. Chvíli jsme na ní trénovali, ale závod jsme na ní na mistrovství Evropy jeli úplně poprvé. Ale zase byla rychlejší a nebylo těžké si na ni zvyknout.

Kolik sekund můžete vlastně z výsledného času ukrojit díky lepší lodi?

JS: Měřili jsme to doma na Dyji na půl kilometru. Oproti naší oddílové lodi to na této trati udělalo rozdíl i dvě nebo tři sekundy. Takže na dvou kilometrech už to je o nějakých osmi i více sekundách. A to už je poznat.

Předpokládám tedy, že jste byli před vašimi prvními velkými závody na mezinárodní scéně nervózní…

JS: On nebyl na nějakou nervozitu ani čas. Spíš nás trápily zdravotní potíže. Dávali nám tam nějakou jejich místní stravu, která mi vůbec nesedla, a dostal jsem z ní střevní chřipku. A jak se ukázalo, nebyl jsem sám. Takže jsem byl ještě před rozjížďkami celkem oslabený a nevyspalý. Potom jsme na tom byli špatně i psychicky, když jsme se v tom utápěli.

LH: Já už jsem do Minsku také odjížděl nachlazený, ale naštěstí jsme to pořádně léčili a závod od závodu se můj krk zlepšoval. Nakonec jsme první rozjížďku zajeli na jistotu. Tak, abychom svým časem přímo postoupili a nemuseli absolvovat opravnou jízdu navíc a zbytečně si nevyčerpávali síly. Podobně jsme pak jeli i semifinále, abychom skončili třetí a jeli přímo finále A.

Když už jste se tedy dostali mezi šest nejlepších posádek, přemýšleli jste v tu chvíli o medaili?

LH: Do finále jsme postoupili s nejhorším časem ze všech finálových posádek. Ani nevýhoda větru tam vůbec nebyla znát a stát se mohlo cokoliv. To pro nás bylo dobré. Za půlkou finálové dvoukilometrové tratě jsme se propadli na páté místo. Tak jsme si řekli, že pojedeme na krev a poslední půlkilometr jsme zabrali, jak jsme to trénovali mnohokrát předtím doma na Dyji. Už se nebylo na co šetřit, prostě jsme zavřeli oči a jeli.

Jaký jste měli pocit, když jste projeli cílem a na výsledkové tabuli svítilo druhé místo?

JS: Měli jsme před očima zatmění, otevřeli jsme je až v cíli a nastala velká euforie. Měli jsme snad větší radost, než vítězové z Rakouska. Oni nás poráželi už dříve, jeli na vítězství a nic jiného nebrali. Byli suverénní, ale my bychom se jim chtěli alespoň přiblížit nebo je aspoň jednou porazit. Nejbližší možnost bude na mezinárodní regatě na jezeře Bled ve Slovinsku a následně v srpnu na mistrovství světa v litevské Trakaji.

Zajistila vám stříbrná medaile z mistrovství Evropy jistotu postupu na světový šampionát juniorů?

JS: Jistotu ještě nemáme, možná budeme muset zajet ještě jeden nominační závod. Každá loď má nominační čas, a která posádka se času přiblíží nejvíce nebo jej dokonce překoná, ta na mistrovství světa pojede. Ten limit je letos 6:47 minuty. V Mnichově jsme se nominačnímu času přiblížili asi na pět sekund, ale teď v Minsku jsme čas překonali, když jsme zajeli i díky dobrému větru 6:41. Ale loni platilo pravidlo, že medailisté z Evropy jeli automaticky i na mistrovství světa, tak uvidíme, jak svaz rozhodne. Každopádně v Česku se tomu času přiblížily asi jen čtyři posádky.

Pokud vám účast na mistrovství světa vyjde, jak se poperete s tak kvalitní konkurencí?

JS: Už víme, jak vypadá konkurence v Česku, snad už víme, co dokáží veslaři v Evropě. Samozřejmě ale očekáváme, že na mistrovství světa pojedou našlapané posádky z veslařských velmocí jako je Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, Austrálie nebo i Německo, které na mistrovství Evropy nevyslalo své zástupce. Pokud už tam budeme, chtěli bychom se dostat alespoň do finále A, a tam už se poprat o co nejlepší výsledek.

Jak jste oslavili zisk stříbrných medailí?

JS: Ještě v Minsku byla po závodech něco jako společná diskotéka, sraz všech veslařů, kteří hned neodletěli domů. Tam už jsme nebyli konkurenti, všechna nervozita opadla, mohli jsme si s konkurenty popovídat v přátelské atmosféře.

Vypadá to, že jste si výborně načasovali formu. Je ještě něco, v čem se můžete zlepšit?

LH: Nemůžeme nic podcenit, jak se dáme zdravotně úplně do pořádku, musíme se vrátit do tréninkového procesu. Stále je co pilovat, rozhodují i maličkosti.

JS: Nesmíme hlavně usnout na vavřínech.

Jak často nyní trénujete?

LH: Na veslák jezdíme trénovat šestkrát nebo sedmkrát týdně. Moc času na odpočinek není, ale o víkendu jsou ty tréninky lehčí, jsou víc regenerační.

A co ve škole? Máte nějaké úlevy?

LH: Jsem ve druháku, studuju logistiku na břeclavské průmyslovce. Jelikož je nyní čas maturit, máme povinné praxe, takže nám to vyšlo tak, že jsme nepotřebovali dohánět učivo. Dostali jsme jen omluvenky, žádné úlevy ve škole nemáme. Museli bychom se to doučovat a dopisovat testy. Samozřejmě rodiče i lidi v klubu chtějí, abychom měli nějaké studijní výsledky, abychom nepropadali a nedělali klubu ostudu.

JS: I já jsem ve druháku, studuji na hodonínské stavební průmyslovce. Úlevy také nemám, ale naštěstí mám také praxe. I mistrovství světa je na začátku srpna, takže v době prázdnin. Vyšlo to skvěle, se školou letos problémy nemáme.

Jak dlouho vlastně jezdíte na dvojce bez kormidelníka?

LH: Já už jezdím asi třetím rokem

JS: Já jsem na dvojce v životě nejezdil. Loni jsem byl jako jediný aktivní junior v klubu, takže jsem jezdil na skifu. Letos jsem se musel rozhodnout, jestli chci dál jezdit na skifu nebo se spojit s klukama a jezdit na dvojce. Tak jsem zkusil dvojku a vyšlo to.

Sedli jste si hned od začátku?

LH: Ani náhodou, za začátku to byla dřina a nervy. Bylo to o pořádné trpělivosti obou dvou stran. Mnohokrát jsme se natáčeli na video, abychom viděli naše chyby. Museli jsme vychytat mouchy.

Když to potom srovnáte, jezdí se vám lépe ve dvou nebo ve čtyřech na lodi?

JS: Určitě je lepší jezdit ve dvou a více lidech, na lodi je hned jiná atmosféra. Můžeme se v závodě podpořit, mluvíme na sebe.

LH: Většinou mluvím jen já jako strok (zadní veslař – pozn. red.). V Minsku mi ve finále třeba Kuba úplně nečekaně řekl „Nečum, a jeď!" Tak jsem se přestal dívat po soupeřích, přidali jsme a dotlačili loď do cíle.