Je ukázkovým příkladem člověka, kterého osud nezlomil. Ba naopak. Postavil před něj překážku, kterou nešlo překonat. Miroslav Brychta se s ní ale naučil žít. A nejen to. Po nezaviněné autonehodě sice ochrnul na obě nohy a zůstal upoutaný na invalidní vozík, ale celoživotní záliba ve sportu mu pomohla znovu plnohodnotně žít. V pětačtyřiceti letech je stále aktivním tenistou.

Díky sportu se během více než dvacetileté hráčské kariéry podíval na všechny kontinenty a turnaje ho nějakou dobu také živily. „Budu hrát, dokud mi to zdraví dovolí a budu mít nějaké výsledky," říká odhodlaně muž, který žije s manželkou a třemi dětmi v Březí u Mikulova.

Po osudné autonehodě jste se začal věnovat nejprve basketbalu a poté ještě atletice. Jak jste si vedl v těchto sportech a čím si vás později získal tenis?

Basketbal byl vůbec první sport, s kterým jsem se seznámil ještě na rehabilitaci v Hrabyni u Opavy. Kolektivní sporty jsem měl vždy rád, a tak jsem u něj na nějaký čas zůstal. Hrál jsem za Brno a v roce 1993 se mi poštěstilo s národním týmem hrát i na mistrovství Evropy v Berlíně. To byl hned první a hodně velký zážitek. Atletiku jsem zkusil jen okrajově, jezdil jsem maratony. V roce 1993 v Bratislavě pak uspořádali první tenisový turnaj, tam jsem k tomu poprvé přičichl, ale až v roce 1995 se začal hrát tenis na vozíku i u nás. S rostoucími pokroky a určitými problémy v basketu jsem se od roku 1998 začal věnovat už jen tenisu. A jak se později ukázalo, rozhodně jsem neprohloupil.

Jak často se ve 45 letech dostanete na kurt? Jak dlouho ještě plánujete objíždět turnaje a brázdit kurty po světě?

S rostoucím věkem již netrénuji tak jako dřív, ale když se podaří, tak si trénuju i třikrát týdně. Ale už nevydržím celé dvě hodiny. Jak dlouho ještě budu hrát, to nějak naplánované nemám, ale pokud zdraví dovolí a budou ještě nějaké výsledky, tak proč končit?

Objíždět turnaje je jistě časově náročné. Jak často se během roku zdržujete doma s rodinou?

Dříve jsem měl i třicet víkendů obsazených turnaji, ale i dnes je to skoro dvacet. O to více se potom věnuji rodině. S cestováním s rodinou je to složité, jsou to náklady navíc a nyní je nás i víc, tak je to složité. Pokud jsou to ale domácí turnaje, tak se snažím brát rodinu s sebou.

V roce 2009 jste překonával vleklé zdravotní potíže, které vyvrcholily až operací páteře. Co dostává při tenise nejvíce zabrat?

Ano, rok 2009 byl takový přelomový. Přes půl roku jsem nehrál a dalšího půl roku trvalo, než jsem začal hrát nějak uspokojivě. Nikdy už to ale nebylo jako dřív. Díky tomu jsem i hodně spadl na světovém žebříčku. Zdravotně už to asi nikdy nebude úplně v pořádku. To víte, přes dvacet let na vozíku je znát, a ještě k tomu když sportujete. Já si to ale vybral a nestěžuji si. U nás vozíčkářů nejvíce trpí ramena, záda a hlavně celé ruce, protože i po zápase potřebujeme ruce na ovládání vozíku, tak že ty si vůbec neodpočinou.

Kterou událost byste tedy vyzvedl jako svůj sportovní vrchol?

Nechci vyzdvihnout jen jednu, ale řadím mezi největší úspěchy třeba postup do první světové desítky, vítězství na Doubles masters v roce 2002 s Rakušanem Martinem Legnerem. O dva roky později jsem se zúčastnil paralympiády. Dalšími úspěchy byla třeba trojnásobná účast ve Wimbledonu, kde hrály čtyři nejlepší deblové páry.

Díky tenisu jste procestoval celý svět. Je ještě místo, kam byste se rád podíval? Třeba i mimo rámec turnajů?

Já si myslím, že snad ani ne. Jak já říkám, kromě severního a jižního pólu jsem se podíval na všechny kontinenty, a s postupem věku se mi již nechce daleko cestovat. A už vůbec ne na dlouhou dobu.

V čem je tenis na vozíčku zcela odlišný než ten, který běžně vídáme v televizi?

Je to velmi jednoduché. Jen jednou věcí, a to že nám míček může spadnout na zem dvakrát. Můžu vás ale ubezpečit, že na té úplné špičkové úrovni se toho využívá jen velmi málo.

V kariéře jste se jistě setkal s mnoha významnými tenisty. Jaké od nich máte reakce na tenis na vozíku?

Tím, jak se poslední dobou vozíčkářské turnaje hrají v rámci normálního, což je běžné třeba u grandslamů, přicházejí s námi více do styku. Jak jsem již říkal, třeba ve Wimbledonu jsem se potkal s mnoha našimi tenisty, a vždy jsme se hezky pobavili. A třeba taková Martina Navrátilová, na jejíž exhibici jsem hrál asi v roce 1997, tak si na to později vzpomněla a po našem desetiminutovém rozhovoru kolemjdoucí jen zírali s otevřenou pusou. Nejenom na to, že se mnou mluvila, ale zarazilo je i to, že nám nerozuměli. Mluvili jsme totiž samozřejmě česky.

Miroslav Brychta z Březí hraje tenis na vozíku na mezinárodní úrovni.Na české scéně stále ještě nemáte pořádné konkurenty. Jak se momentálně držíte na světovém žebříčku? Už vás mladší hráči dohánějí?

S tou konkurencí je to horší. Ne každá chce sportovat. Jsme malý stát a tenis na vozíku je opravdu nejenom fyzicky, ale i finančně, náročný. Nějací mladí hráči jsou, ale jak dlouho vydrží, to je jen na nich. Jak jsem již řekl, po zdravotních potížích jsem hodně klesl na světovém žebříčku, ale dnes se pohybuji mezi padesátým a šedesátým místem.

Antuková sezona se rozjela. Co vás čeká v nejbližší době za turnaje? Kam se vypravíte?

Teď v červnu mě čekají tři mezinárodní turnaje v nejbližších státech. Polisch Open, Slovakia Open a samozřejmě i Czech Open.

Sport je evidentně vaším koníčkem. Kdybyste nemohl hrát dál tenis, kam by se obrátila vaše pozornost?

To určitě, ale nejenom tenis, ale s rodinou v létě je to jízda na kole, u mě je to tedy na handbiku. A v zimě vyrážím na hory na monolyži. Takže já určitě sportovat nepřestanu, i když skončím se závodním tenisem. Mimo to mám ještě malé děti, takže mám o zábavu postaráno.