Jak se těšíte na návrat na váš oblíbený mítink?
I po konci kariéry jsem na jih Moravy jezdil každý rok. Není to návrat, ale spíš taková návštěva úžasných lidí, kteří Skákání dělají. Je to část mojí atletické rodiny. Tuším, že jsem se účastnil už prvního ročníku, skočil jsem tam i první limit po velkém zranění.
Váš bratr Jan, také bývalý úspěšný výškař, je manažer Skákání. Bavíte se o akci často?
Určitě ano. Ze své pozice se navíc zajímám o všechny atletické akce u nás, hlavně ty s mezinárodní účastí. Jsem zvědavý, jak to s tím organizátoři zvládají. Hustopeče jsou teď po letech hojnosti ve fázi znovuzrození.
Takže informace máte z první ruky.
Mám, ale přiznám se, že jména ze startovní listiny ze mě teď nedostanete (úsměv).
Hustopečský podnik byl mimo jiný proslulý tím, že se jeho účastníci rozcházeli až nad ránem. Je to tak i teď, kdy místo dresu oblékáte košili s kravatou?
Je pravda, že jsme končívali pozdě. Ale nebyl v tom alkohol. Spíš šlo o společenskou událost. Sešli jsme se jednou za čas s lidmi, se kterými jsme si blízcí. Je fakt, že dřív to bývalo bujařejší. Mladí atleti jsou dnes uvědomělejší, na večírek přijdou, ale berou to zodpovědně.
Na jih Moravy zavítá také ambasador mítinku, legendární švédský výškař Patrik Sjöberg. Těšíte se na něj?
Je to obrovský svátek, že přijede. Pro mě je důležitá jedna věc. Zjistil jsem, že když s mladými atlety mluvím o legendách jako Charles Austin nebo Hollis Conway, vůbec netuší, o jaké pojmy se jedná. Přitom ty legendy neskákaly zase tak dávno. V Hustopečích uvidí Sjöberga na vlastní oči a budou si ho pamatovat do konce života.
Mimochodem, může se bývalý výškař věnovat svému sportu po skončení kariéry tak, jako to dělají třeba fotbalisté nebo hokejisté?
Pověsil jsem tretry na hřebík s tím, že jsem si skákání užil dost na velkých mítincích. Navíc nikdy nezjistím, že na můj osobní rekord 234 centimetrů už moje tělo nemá. (smích)
