Jak vás napadlo rozjet kondiční cvičení pro veřejnost?

Je to nápad tohoto léta. Nikde tu nefungovalo nic na bázi, že by se cvičilo komplexně a na čerstvém vzduchu. V Břeclavi fungují jen posilovny, kde je pohyb omezený. Člověk sedí v kanceláři nebo za volantem celý den. Pak si sednou v tom lepším případě na posilovací stroj a provádí izolované pohyby. Anebo sedí úplně doma.

Kondiční cvičení vás ale neživí…

To ne, jsem povoláním masér. Kondiční cvičení provádím jen ve volném čase. Navíc za hodinu tréninku se platí šedesát korun. V cukrárně zaplatíte za kafe a zákusek mnohem víc. Je to symbolické vstupné. Já za to pořídím maximálně jen další vybavení na tréninky, víc zátěží, nové pomůcky. Ale za těch šedesát korun se člověku vždycky dostane minimálně hodiny tréninku. Nikdy neskončíme dřív.

Jak často cvičíte? Jste v zahradě domova důchodců každý všední den?

Rád bych, ale kvůli své práci nemůžu. Ale třikrát nebo čtyřikrát týdně to zatím zvládám. Tréninky na sebe navazují, takže si ráno rozložím věci, připravím stanoviště, hudbu a strávím tu celé dopoledne. Některé dny pak pokračuju i odpoledne.

Park domova důchodců dostal díky vám nové využití. Jak vás napadlo cvičit zrovna tady?

To jsem měl vymyšlené už dopředu. V úvahu jsem bral i sousední fotbalové hřiště, ale tam chybí stín. Tady je navíc z uliček vytvořený kruh, lavičky, stromy. To vše využívám. S panem ředitelem domova jsem se rychle domluvil, že k nám může přijít kterýkoliv senior cvičit zdarma. Pro místní klienty je to vítaná atrakce. Může se aktivně účastnit nebo se jen posadí a pohladí duši pohledem a nabourá si stereotyp.

Jaké byly první tréninky? Cvičili jste třeba jen ve třech?

Ani ne. Já jsem začínal v Břeclavi jako instruktor alpinningu, díky kterému jsem si vybudoval jistý okruh stálých klientek. Ty si to mezi sebou řekly, a když jsem jim nabídl možnost kruhových tréninků, rozšířily si to mezi sebou. Skvělá reklama. Kromě toho se dobře rozjela facebooková kampaň, lidé se hlásí na tréninky online přes web. Chytilo se to celkem rychle. Ženy se stydí méně než muži a nechají se od kamarádek přemluvit. Většinou chtějí jen zpevnit, nejde jim o svaly nebo kondičku. Chlapi chtějí rychlý výsledek, objem svalů, a tak raději volí posilovnu. A co se počtu týče, dá se cvičit i ve třech lidech, pak jsou ale ty kruháče větší zápřah, není tam tolik možností odpočinku. Když pak přijde deset nebo čtrnáct lidí, což je můj strop, zdá se to klientkám jako oddychovka.

Ke „kruháčům" jste přidal postupně i kondiční skupinové cvičení pro děti. Přišly s tím vaše klientky?

Byl to můj nápad. Sám mám malé děti, kterým o prázdninách chybí vyžití a takto jim zprostředkuju aspoň pohyb. Je to samozřejmě spíš formou hry, děti nic nezvedají, leží na karimatkách, hýbou rukama, protahují se, přetahujeme se lanem, přeskakují překážky, běhají slalom a cvičí s vlastní vahou. Na konci dostanou odměnu, jsou z toho nadšené. Vidím, že jim chybí větší pohybová aktivita ve škole. Pokud dítě nechce cvičit, řekne se: „necvič" a hotovo.

Nabízíte i individuální běžecké tréninky. Co je jejich náplní?

Jde jen o to, abychom jako skupinka pěti lidí vyrazili na výběh. Abychom navázali kontakty. Jednou týdně si zaběhat spolu, zdolávat výzvy, vyběhávat kopce, lézt hlavou dolů po čtyřech a podobně. I dospělé to musí bavit, nesmí to být nuda. Pořád pro ně něco vymýšlím.

Jaké typy lidí k vám chodí na cvičení?

Je to různé. Přijmu bez problémů i úplné amatéry, kteří nikdy necvičili, každý dělá tolik opakování, na kolik se cítí. Musí se sledovat a vědět, kdy má dost. Každý je totiž jiný a já do člověka nevidím. Kdo několik let nic nedělal, může mu dělat problém i stoupání do schodů a člověku se pak může zatočit hlava a podobně. Každý člověk je jiný, ale já obdivuju každého, kdo se rozhodne něco dělat a donutí se cvičit pravidelně. Pořád jsou na tom ti lidé o kus dál před těmi, kdo to ani nezkusí.

S čím během kruhových tréninků cvičíte? Co na klienty čeká?

Nejčastěji používám kettlebelly, což jsou závaží s uchem, menší medicinbaly, jednoruční činky, expanzní gumy, balanční pomůcky bossu, cvičební pomůcku Trix (popruhy zavěšené na stromě – pozn. red.), bednu na vyskakování, tyč na mrtvý tah, dřevěné tyče na vytáčení. Dále třeba boxujeme, děláme dřepy, leh-sedy. Nic extra těžkého, žádné železo. Pro zdatnější jedince tu máme i dvacetikilový kettlebell nebo zátěžovou vestu.

Máte nějakou náhradní variantu, když se zkazí počasí? V parku se nebude dát cvičit věčně…

Lidé už se ptají teď, jak to bude s tréninky na podzim, v zimě, jestli budu chtít pokračovat. Určitě chci, rozhodně s tím neseknu. Ale vím, že budu mít jako masér víc práce. Bude asi menší intenzita cvičení. Už přemýšlím nad nějakými prostory a mám nějaké varianty. Sám se nechám překvapit, jak to dopadne.

Potřebujete se sám udržovat ve formě? Nebo vám stačí cvičení s klienty?

Popravdě, každou hodinu cvičení s klienty strávím třicet minut vysvětlováním a obcházením, hecováním, napravováním těla. Zbytek času cvičím sám vedle klientů. Během individuálních tréninků běhám, skáču, stejně jako člověk, kterému pomáhám. Takže mi to bohatě stačí. Navíc jsme se s manželkou na jaře připravovali na půlmaraton, takže jsme hodně běhali. To bylo fajn, ale teď už na to není tolik času.