Podivínský klub nenastoupil v plném počtu, závodníků. “Z našich reprezentantů nám někteří chybí zejména z důvodu zranění. Klub se momentálně potýká s klesajícím zájmem o armwrestling, nedaří se nám převést naše juniorů a juniorky do dospělé kategorie. Přechod mezi dospělé je náročný stejně jako v každém jiném sportu,” posteskl si Svačina, podle kterého se nedaří dostat do posilovny především děti.

“Každoročně pořádáme školní turnaj v pretlaceni rukou, na turnaji se fandí vzájemně se povzbuzují, ale dětem se nechce moc pravidelně sportovat raději sedí doma u počítačů a tabletů,” uzavřel Svačina, který jako trenér dokázal v Podivíně vychovat řadu reprezentantů a medailistů na evropských či světových šampionátech.

Nejpočetnější výpravu do Sportovní haly v Podivíně vyslal nedaleký klub z Kostic. “Vycházíme z početné základny judistů, kterých je v Kosticích řada, a také se staráme o to aby nám další děti a mladí lidé přicházeli. Snažíme se je oslovovat nejen na základních školách, ale také na středních. Momentálně máme 24 členů, z toho je devatenáct aktivních závodníků a patnáct z nich se představilo i tady v Podivíně,” přiblížila základnu kostických pákařů trenérka Lucie Káňová, podle které stojí za úspěchem také velmi přátelská atmosféra v klubu.

“O děti s judisty příliš nesoupeříme, kolem patnáctého roku věku se každý rozhoduje podle svého. Pokud někdo provozuje judo od šesti let tak ho mnohdy v patnácti už pobolívají klouby a při přechodu na střední školu záleží na rozhodnutí ke kterému sportu se přikloní,” popsal přechod k páce Káňová, která se k páce dostala stejným způsobem.

“Páka není v žádném případě snadný sport a pokud někdo se ji chce věnovat na seriózní úrovni musí na sobě také pracovat. Máme tréninky třikrát týdně, mnohdy třífázové, jezdíme na soustředění, vše však záleží na tom jaká je osobnost vedoucího,” přiblížila tréninkový proces Kaňová.

Přetláčení rukou je ideálním sportem i pro paralympioniky i “zdravé” sportovce a podle Káňové probíhají jednání o zařazení armwrestlingu mezi paralympijské sporty. “Moc bych si toto zařazení přála, odtud je blíž i na Olympijské hry. Je to krásný sport,” vyznává se ze své látky ke sportu Káňová.

Ačkoliv přetláčení rukou má nálepku hospodského sportu, opak je pravdou. Každé zápolení pečlivě sleduje dvojice rozhodčích. “Naším úkolem je dbát nad férovymi podmínkami pro každého závodníka ale také nad jejich bezpečností. Rozhodně se u nás nesoutězí podle hospodskych pravidel, kdy má každý v druhé ruce půllitr piva, ruku za hlavou a podobně. U nás se soutěží u speciálního stolu, kde jsou područky, madla pro druhou ruku a rozhodčí sledují jestli se někdo dopustí faulu, zvedne loket z opěrky, sjede mu loket z operky, zvedne obě nohy z podložky a podobě. V průběhu zápasu se může dopustit dvojice faulů potom následuje diskvalifikace,” popsala průběh soutěže rozhodčí Dana Surá, sama medailistka z Mistrovství Evropy.

Podle ní je hlavním úkolem každého soutěžícího protlačit na svou stranu podložky. “Tím se také stává, že jsou k vidění u stolu nejrůznější taktiky a techniky, mnohdy docela krkolomné,” konstatovala Surá.

“Jako rozhodčí se pochopitelně snažíme předcházet zraněním, ale zejména u začátečníků se to ne vždy podaří. Ještě nezvládají přesně techniku přetlačování, nebo používají sílu ikdyž to již není potřeba. Mnohdy prostě sval nebo kost nevydrží soutěžní zátěž, zejména v momentech kdy se takzvaně kousnou a jdou za hranice možností, které má každý nastavené pochopitelně jinak,” přiblížila možné příčiny zranění Surá, těm se bohužel nevyhnula ani Podivínská velká cena.

DAVID KORDA