Řekněte, kdo je lepší veslař?

Markéta: Těžko říct. Výkonnostně mě předčil. Je to kluk a mělo by to tak být. Po technické stránce…

Dalibor: V tom je lepší asi sestra.

Chvíli jsem čekal, že se budete handrkovat, ale je zřejmé, že jeden druhého respektujete. Povězte, kdo měl z posledních medailí větší radost?

Markéta: Asi brácha.

Dalibor: Souhlasí.

Čím to?

Dalibor: Šlo o moji druhou medaili. Krásný závod. Už když jsem na mistrovství jel, medaili jsem chtěl. S kolegou, s nímž jsem závodil, jsme se na to těšili.

Šampionát se pro vás změnil 
v tak trochu rodinnou událost. Jak jste ji oslavili?

Markéta: Spíše nijak. Byli se na nás podívat rodiče, kteří byli šťastní. Že bychom ale nějak výrazně slavili, to ani ne.

Není to škoda?

Markéta: Taťka bude slavit narozeniny, tak se to při té příležitosti třeba spojí.

Komu děláte největší radost?

Markéta: Myslím, že prarodičům. Ti bývají nadšení.

Dalibor: Když mohou 
a mají čas, na závody s námi jezdí.

Vidíte na nich, že to s vámi prožívají?

Markéta: Ano.

Slyšíte na sebe i kritiku?

Markéta: Občas ano. Nejspíš je zasloužená. Zvlášť, když se něco nepovede a můžeme si za to sami.

Demotivuje vás to nebo naopak lidově řečeno nakopne?

Markéta: Spíš je to motivační.

Jdete v rodinných stopách?

Dalibor: Chvíli veslovala naše babička, ale když jsme začínali, ani jsme o tom nevěděli.

Markéta: Závodila v Břeclavi, mohla být asi v našich letech. Myslím, že byla dokonce mistryní Moravy.

Máte tedy na koho navázat. Kdo vás k veslování vlastně přivedl?

Dalibor: Mě moji kamarádi. Většinou to bývá tak, že ke sportu přivede starší sourozenec toho mladšího. U nás to bylo přesně naopak. Rodiče se mnou jezdili na první závody a byla s nimi i sestra. Veslování se jí zalíbilo a řekla si, že to zkusí.

V kolika letech jste začali?

Markéta: Bylo mi asi patnáct.

Není to pozdě?

Markéta: Možná o rok dříve jsem si říkala, že bych velmi ráda dělala nějaký sport a vyhrávala medaile. Přišlo mi to fajn. Věděla jsem ale, že už je mi dost let a že třeba holky gymnastky to dělají od mala.

Ty s nadsázkou v patnácti už pomalu končí.

Markéta: Jo, proto jsem měla obavu, že nemám se sportem šanci. Nakonec jsem viděla veslařské závody v Hodoníně. Zalíbilo se mi to a mohla jsem začít i v pozdějším věku.

Nejde u dospívající dívky o příliš silový sport?

Markéta: Docela jo, ale vyrovnala jsem se s tím dobře.

Vezmete si něco vzájemně od sebe?

Dalibor: Občas si poradíme.

A naopak se hecujete?

Dalibor: Jo.

Markéta: To ano. Na vodě máme rádi, když se navzájem povzbuzujeme, ale u trenažérů mě brácha odhání. Chce, abych ho nechala na pokoji.

Co musíte pro úspěch na vodě obětovat?

Markéta: Dost volného času. Na trénincích trávíme všechny všední dny. O víkendu pak bývají závody.

Jak se to dá spojit s povinnostmi ve škole?

Dalibor: Občas mám pocit, že se točí jen škola – veslování – spánek. A znovu.

Markéta: Nastoupila jsem prvním rokem do Prahy na vysokou školu. Trénuju tam. Dokud jsem byla na gymnáziu v Břeclavi, mělo veslování víceméně přednost a docela jsem to zvládala. Teď se ale obávám, že to bude obráceně.

Změníte klubové barvy?

Markéta: Nevím. Zatím budu trénovat v Praze a závodit za Břeclav.

Co pro vás veslování znamená?

Dalibor: Životní sport. Žádný takový už nikdy nenajdu. Je to odreagování. Příjemné prostředí, příjemní lidé.

Markéta: Životní směr. Podřizuju tomu skoro vše. Mám to ráda.

Jak dlouho se tomu chcete věnovat?

Markéta: Veslovat lze od deseti let až do smrti. Jsou i kategorie veteránů. V jedné závodí pán, kterému je devadesát let. Obdivuhodné. Ráda bych vydržela co nejdéle.

Co jiného stíháte?

Markéta: Na nic jiného nemám čas. Kdysi jsem hrála na klavír, ale nechala jsem toho.

Dalibor: Mám to stejně. Maximálně stihnu chvíli relaxovat.

Co na to říkají partneři?

Markéta: Přítel je veslař, takže nemáme problém.

Co máte nyní před sebou?

Dalibor: Sezona na vodě nám pomalu končí a začíná ta trenažérová.