Zbylo ještě mnoho „bílých míst“. Věříme však, že i ta budou z mapy historie volejbalu v regionu postupně mizet, a to i přes značnou časovou prodlevu. Za pomocí místních pamětníků by se to mohlo podařit.

Vzpomínkami na 80–ti letou historii volejbalu v této části Jižní Moravy jsme chtěli dát základ k diskusi a zamyšlením se nad další perspektivou volejbalového sportu do dalších let. Při psaní předchozích článků o volejbalové historii jsme si stále více a více uvědomovali vliv vnějších podmínek na jeho oblibu a následný rozvoj.

Jsou to podmínky, které tento sport posouvají stále dopředu. Jsou tu však i okolnosti, které jeho vývoj zpomalují a brzdí. Je nutno tyto okolnosti poznat a přizpůsobit se jim.

Na jednu stranu máme stále více volného času, na straně druhé to je stále více a více lákadel a jiných možností jak tento volný čas využít, a to i možností sportovních. Kdo dříve znal na vesnicích florbal, hokejbal, futsal, lakros a mnoho dalších, nově vznikajících sportů.

Tyto kontaktní sporty vyhovují dnešnímu agresivnějšímu způsobu života. Snažme se být trochu protiváhou. Volejbal je krásná, ale dosti náročná hra. Trvá nějakou dobu než se ji mladí adepti naučí a začnou mít z této hry radost.

Poučme se z historie, kdy malé děti ve škole začínali „přehazovanou“, „minivolejbalem“ a s dalšími různými míčovými hrami i mimo volejbalová hřiště, ve kterých docházelo k odbíjení míče.

Překonejme nedostatek hráčů v dětských kolektivech soutěžemi smíšených družstev. V dětských kolektivech není fyzický rozdíl tak patrný nebo se dá věkovou skladbou eliminovat. Pamětníci, zejména z menších vesnic nám dají jistě za pravdu.

Ve vyšších věkových kategoriích v podstatě zmizel přirozený výběr z učilišť a internátů. S tím se zřejmě nedá nic dělat. Musí se hledat jiné formy a způsoby práce.

Jen důslednou, trvalou a přirozenou spoluprací se školami všech stupňů lze najít prostor k aktivnímu provozování této hry – volejbalu. Nezůstanou sice u ní všichni, kteří se jí začali věnovat, ale když se ten „drápek“ zasekne, hodně dlouho drží.

Aby se nám to alespoň trochu podařilo, je zapotřebí mnoho obětavých trenérů, organizátorů a dalších pomocníků. Že to jde potvrzují zkušenosti Tatranu Poštorná, Lokomotivy Břeclav, břeclavské Duhovky nebo DDM Mikulov či Sokola Pohořelice. Případná kumulace ve sportovních třídách je dalším stupněm. Měla by však mít přirozený vývoj.

V nedaleké minulosti bylo skoro pravidlem, že z této části Moravy hrál nejméně jeden celek některou republikovou soutěž. Bylo to a je nesmírně záslužné.

Na republikovou úroveň by bylo žádoucí dostat alespoň jeden celek žen a po jednom celku mládežnických kolektivů, chlapců a dívek.
Bylo dobrou tradicí, že do těchto celků pak přicházeli nejlepší hráči z jiných oddílů. Přicházeli přirozenou cestou. To by měla být nejdůležitější zásada.