Pomáhá lektorům rozvíjet se, Milan Appel neustal ani v důchodu a získal cenu

To, že se do Auly slávy dostal, vnímá jako jakýsi signál vyslaný ke všem, kteří se věnují volnočasovým aktivitám dětí. „EDUin je organizace, která se snaží propagovat inovativní vzdělávání. Upřímně si myslím, že skutečné učení se děje mnohem efektivněji než ve formálním školství v oddílech a kroužcích. Takže své nynější ocenění beru tak, že organizace vyslala signál lidem, kteří si, ve velkých uvozovkách hrají s dětmi, že vidí, že mladé skutečně vzdělávají a učí,“ poznamenává Appel.

Není to pro něj ovšem první ocenění. Za svou dobrovolnickou a vzdělávací činnost jich nasbíral již celou řadu. Třeba jako člen spolku Pomáháme lidem na útěku byl vyznamenán Cenou lidských práv Alice Garrigue Masarykové, od roku 2017 je jeho také Malá bronzová medaile Masarykovy univerzity. „Ta ocenění se nedají srovnávat. Ale co se týče mé pedagogické činnosti, tak uvedení do Auly slávy vnímám jako nejvyšší poctu. Nejsem totiž vystudovaný pedagog, ale zootechnik a člověk, který celý život pracuje s dětmi jako organizátor volnočasových aktivit,“ říká muž, kterého jeho přátelé a známí znají pod přezdívkou Mikin.

Ke vzdělávání mladých se dostal jako vedoucí tábornického pionýrského oddílu Vlčata. Oddílu se věnuje dodnes. Od roku 1989 působil jako ředitel SVČ Lužánky, spolupodílí se na organizování různých táborů a akcí.

Byť na konci loňských letních prázdnin z ředitelské pozice odešel do důchodu, stále je ve spojení s Lužánkami a angažuje se také například v Prázdninové škole Lipnice. „Nyní mám v Lužánkách malý úvazek, a dělám to nejhezčí a neoblíbenější z mé dosavadní práce. Vedu pro lektory od nás i zvenčí kurzy, které se týkají inkluze a týmové spolupráce. Jde sice o práci, při které člověk vidí výsledky své práce třeba až po letech, nebo je často ani nemá možnost vidět, ale přesto je to krásná a smysluplná práce, jde vlastně o sdílení zkušeností,“ libuje si Appel.

Aktivní je ale i jinde. V Prázninové škole Lipnice připravuje nezapomenutelné kurzy, v Lužánkách tábory. „Teď nás třeba čeká zimní pobytový týden u Králického Sněžníku. A aktuálně připravujeme čtvrtý ročník táboru pro rodiny s úplně malými dětmi, prakticky od narození do zhruba čtyř let. Já na něj pojedu vlastně taky jako účastník, s vnukem. Je to tam úplná idylka, bydlíme ve stanech, bez elektřiny, bez hraček, na tábořišti není žádný personál a nemáme dopředu daný program,“ těší se muž.

S odchodem do důchodu mu sice odpadla ředitelská odpovědnost, přesto má stále více aktivit než mnohý jiný člověk. „Poslední rok před odchodem z funkce jsem měl pocit, že když přestanu ředitelovat, nebudu mít co dělat. A představa, že budu chodit po obchodech a sledovat slevy, mi byla úplně vzdálená. Tak jsem nasliboval různá malá angažmá na různých místech. Nakonec jsem se od loňského srpna do Mikuláše mohl přetrhnout. Ale teď už to bude trochu volnější,“ usmívá se.