Pro Pavla Vajbara z Bořetic to zatím problém není. Desítky let se pohybuje v byznysu se stavebninami. Po Sametové revoluci založil firmu, kterou úspěšně vede dosud. Do penze se zatím nechystá. Sil má dost. Přesto říká: „Co bude pak, ještě nevím. Děti se ale věnují jiným oborům a daří se jim.“

Nejde přitom o žádný tuctový podnik. Vajbar má prodejny v Hustopečích, Bořeticích či Podivíně. „Je to náročné. Volna se dočkám, ale je ho méně. Záleží na týmu, který kolem sebe máte. Dobrý kolektiv je velmi důležitý. K zaměstnancům se snažíme chovat s tolerancí, úcta musí být oboustranná,“ líčí Vajbar.

Ekonom Lukáš Kovanda připomíná, že právě rodinné společnosti patří k motorům české ekonomiky a zaměstnanosti. Většinou totiž spadají do kategorie malých a středních podniků. „Jsou velmi podstatné. Jejich procentuální vyjádření je ale obtížné. Řada jich totiž vznikla jako rodinné a při generačním přepřahání zakladatelé vsadili spíše na profesionální manažery. Takový trend je poměrně častý,“ míní Kovanda.

V regionu však lze najít řadu vymykajících se osudů. Patří k nim Rodinné vinařství Sedlák z Velkých Bílovic. Milan Sedlák vypráví, že převzetí odpovědnosti po otci bral jako samozřejmost. Tvrdí, že zahodit vybudované hospodářství by byla škoda. „Začátek byl hodně těžký, bylo složité se do toho dostat. Díky bratranci, který už rok pracoval s taťkou, to ale bylo jednodušší. Začínali jsme ve sklepě, pak jsme začali lahvovat a postupně se rozšiřovali, postavili jsme výrobní halu,“ vzpomíná Sedlák.

Stejně jako mnozí další přiznává, že jako dítě některé práce spojené s vinohradem a výrobou vína nesnášel. „Potom bylo období, kdy mi otec dal prostor, abych si udělal svoje víno, bavila mě i práce v traktoru. To byl relax, na který rád vzpomínám,“ líčí Sedlák.

Rodinné podnikání má tradici nejen na Břeclavsku a v okolních regionech, ale také v dalších státech střední Evropy. Rozpuk znamenala první polovina dvacátého století.

„V několika generacích nalezneme rodiny podnikající v pohostinství, řeznictví, lékárnictví i mezi tovární výrobou či velkoobchodem. Specifika Břeclavi byla určitě větší obměna obyvatel po roce 1918 a hlavně po druhé světové válce, kdy na tradici prvorepublikových podniků navázalo jen minimum rodinných firem,“ uvádí břeclavská historička Alena Káňová s odůvodněním, že část českých obyvatel se po světovém konfliktu nevrátila. Němce stát následně odsunul. Osud židů pak shrnuje děsivé slovo holokaust.

Tradici dlouhou několik desetiletí se mohl pyšnit i rodinný podnik, který se v začátcích jmenoval U Horáčků. Šlo o potraviny a lahůdky v centru Břeclavi. V místě funguje dodnes, nikoliv však už pod křídly zakládající rodiny.

„Za minulého režimu jsme o něj přišli, pak jsme jej dostali zpátky. Asi před šestnácti lety jsme se ale rozhodli k prodeji, protože ekonomická situace nebyla dobrá. Navíc děti se začaly věnovat jiným oborům, což k prodeji jen pomohlo,“ tvrdí Dagmar Klimíčková, jež v nynější samoobsluze zůstala jako vedoucí i poté, co prodejnu převzal jeden z řetězců.

Podobných případů lze v historii regionu vyčíst více. Například v polovině dvacátých let založil v Břeclavi Rudolf Křivánek krejčovství. Pracoval v něm on, jeho žena, tovaryš a Křivánkův syn jako učeň. „Dědeček si myslel, že otec podnik převezme, ale toho to moc nebavilo. Ve třiapadesátém roce to pak už převzal někdo jiný,“ vzpomněl nyní zakladatelův vnuk Karel Křivánek na někdejší vlnu znárodňování.

Nejdelším příkladem rodinného podnikání v Břeclavi jsou Kuffnerovi. V oblasti pohostinství a zpracování hospodářských plodin je jejich činnost dohledatelná dokonce do dvacátých let osmnáctého století. „V následujícím století přidávají již ve vlastní režii zemědělskou velkovýrobu a cukrovarnictví či pivovarnictví – a to ve Vídni. V Břeclavi jejich ekonomická činnost končí posledním břeclavským příslušníkem rodu Ludwigem. K dalším významným židovským břeclavským rodinným podnikům patřila sladovna Steinů, výroba likérů Holländer, firma Hoffmann a Bittner – nájem pivovaru a hospodská živnost,“ dodává historička Káňová.