Na vojně řídil obrněnce. Dnes se Tomáš Hájek ze Znojma učí vařit pivo

Krátce po škole narukoval na prezenční vojenskou službu. To bylo v dubnu 1997. Uniformu začal oblékat v dnes již neexistujících Žižkových kasárnách v Jarošově ulici ve Znojmě. „Byl jsem poslední branec, kterého armáda ve Znojmě odvedla,“ směje se Hájek. Tři dny pobýval na „Jarošce“, pak sloužil v Mikulově. „Učil jsem se řídit bojové vozidlo pěchoty, tak zvané bévépéčko. Tři měsíce jsem se učil, pak už jsem normálně sloužil,“ přibližuje Hájek.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Vojnu by dnešním mladým mužům docela přál. „Povinná vojna mohla klidně jeden rok zůstat. To nikoho nezabije a mladí by se tam naučili soběstačnosti, režimu, pořádku a úctě k nadřízeným. Já sám jsem žádnou šikanu nezažil, takže bych vojnu vřele doporučoval,“ myslí si muž. S bojovým vozidlem pěchoty jezdil na dvou cvičištích nad Mikulovem. „Jedno navazovalo přímo na kasárnu, na druhé se muselo přejíždět po polňačkách. Myslím si, že i dnes bych byl schopen bez velkých problémů BVP řídit,“ tvrdí muž, který šel do civilu s hodností desátníka.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Po vojně pracoval asi deset let jako číšník. Začínal v hospodě Pod mostem, lidé jej mohli potkávat také v restauraci Lidový dům nějakou dobu i v Suchohrdlech. „Na téhle práci mě bavila práce s lidmi. Zažil jsem veselé situace i rvačky. Z těch veselých rád vzpomínám třeba na běhy na lyžích okolo Liďáku. Občas jsem to točil. Byla to velká sranda. Vítěz dostal vždycky medaili,“ vzpomíná Hájek.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Nějakou dobu se věnoval ekologické likvidaci použitých stolních olejů. „Sváželi jsme použité oleje z restaurací. Vozili jsme je do Hostěradic, kde se z toho dělal metylester. Firma olej nahrubo očistila a pak se chemikálie vozila do chemiček, které produkt zpracovávaly. Byl to přídavek do paliva. To byla taky zajímavá práce,“ vzpomíná Hájek.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Potom ho osud zavál k vinařství. „K tomu mne dovedl švagr, známý znojemský vinař Kamil Piálek. Začal se věnovat vínu ve sklepě v Dobšicích. Já jsem zpočátku pomáhal, kde se dalo. Pak se Kamil dal dohromady s jeho kamarádem Jardou Jägerem. To bylo v roce 2011. Od té doby jsem se s Jardou věnoval výrobě vína. Jejich vinařství je sice menší, ale je jedním z nejvýznamnějších na Znojemsku. Svědčí o tom například dodávání vín do michelinských restaurací i fakt, že se kluci věnují skvělé gastronomii ve sklepě v Novém Šaldorfě. Jezdí za nimi kuchaři z výborných restaurací,“ přibližuje Hájek.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Také má rád dobré pití i jídlo, sám často vaří. „V kuchyni jsem dvakrát až třikrát týdně. Baví mě to. Vařím všechno kromě sladkých jídel. Nejraději dělám pro rodinu svíčkovou nebo guláše. Omáčky myslím dělám lepší než manželka. Ona zase umí skvěle jiné pokrmy, takže se doplňujeme,“ směje se Hájek.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Nakonec se místo vínu věnuje výrobě piva. „Teď se učím vařit pivo pro soukromého majitele malého pivovaru. Potkali jsme se na narozeninách společného kamaráda. Slovo dalo slovo a já se teď bavím vařením piva. Stavím se k tomu stejně jako k vínu. Na konci musí být kvalita. Zásadní rozdíl je v tom, že víno se dělá jen jednou za rok. Pivo každý týden. Navíc pivo vyžaduje přísnější nároky na hygienu a péči než víno. Je náchylnější na zkažení. Učím se od Petra Vachka, známějšího spíš pod přezdívkou Šnek, který je můj mentor. Věřím, že společně ve Znojmě nabídneme zajímavé a vyhledávané pivo. Mně tedy to, co vaříme, moc chutná,“ dodává.

Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš