Co všechno se můžeme díky rozboru písma o člověku dozvědět?
Z grafologického rozboru písma lze určit celou strukturu osobnosti. Například zda byl pisatel více introvertně, či extrovertně založen. Z toho dál můžeme vyvodit, zda se rád obklopoval spoustou lidí, či raději trávil čas o samotě, jaký temperament u něj převažoval, zda se jednalo o člověka prudší, či mírnější povahy, zda byl veselý, nebo spíše zasmušilý… Ale i zda to byl člověk rozumově nadaný, či se raději spoléhal na intuici, zda v jeho nitru převažovaly city, řídil se smyslovým vnímáním, více snil, anebo se spíš soustředil na současný život. Dále se z písma dá rozpoznat, jak velkou životní dávkou energie byl pisatel vybaven a jak s ní uměl hospodařit. Dalším znakem, který může grafolog v rukopise vidět, je velikost sebevědomí pisatele, zda byl dominantní povahy, či více submisivní, podřídivý typ, a z toho vyplývající jeho vztah k druhým lidem.

Co vás osobně na grafologii nejvíc fascinuje?
Na celé této práci mi přijde nejúžasnější, že můžu pozorovat, jak se ten který člověk během svého života vyvíjel, jak třeba určité povahové vlastnosti potlačoval, sny a radosti nahrazoval povinnostmi a starostmi. Z veselého písma je někdy náhle písmo ustarané, plné strachu a bolesti, přesně tak, jak šel život. To, že se uchovaly písemnosti mé již léta zesnulé babičky, považuji za velký poklad. Její nelehký život jsem z vyprávění znala, ale že se bude tak zřetelně promítat i v jejím písmu v sešitě s recepty a v dochovaných památnících, jsem opravdu netušila.

Co je při rozboru písma nejdůležitější?
V případě zadání grafologického rozboru by měl mít grafolog k dispozici ručně psaný dopis, ideálně originál formátu A4 na nelinkovaném papíru doplněný například papírkem s nákupním seznamem či na lístečku napsaným vzkazem, a tyto informace o pisateli: pohlaví, věk, zdravotní stav, vzdělání a povolání, školní předlohu a sdělení důvodu zpracování grafologického rozboru. V případě zjištění informací o našich již nežijících předcích je samozřejmé, že tyto informace budou neúplné, ale i tak se dá s rukopisem pracovat.

Může rukopis odrazit i momentální rozpoložení, náladu, emoce?
Ano, rukopis odráží právě danou chvíli, kdy psaný text vzniká. Může z něj být cítit zlost, smutek, vztek či lítost, skutečně podle aktuální nálady pisatele. Ale ke konečnému závěru, zda je člověk více smutný, vzteklý či lítostivý, dochází grafolog až po důkladném prozkoumání písma a každá jednotlivá vlastnost musí být podložena minimálně pěti grafologickými znaky.

Hana Hašková (51)
*Vystudovala gymnázium v Benešově a pracuje přes 20 let v tiskárně POLYGOS, takže by se mohlo zdát, že v podstatě grafologií rozšiřuje své znalosti v oboru, nicméně jedná se o obor značně odlišný, společný má pouze kořen slova grafein = psát. (Polygrafie se zabývá písmem a jeho přenosem na papír, grafologie naopak zkoumá psané písmo v návaznosti na osobnost pisatele.)
* Grafologie je jejím velkým koníčkem, věnuje se jí už od roku 2011, kdy zahájila studium v Institutu celostní grafologie u Ing. Štěpánky Čechové. V roce 2014 složila závěrečné zkoušky.
* Zabývá se kromě jiného i grafologickými rozbory starých písemností.

Může rukopis našeho předka napovědět, zda se živil fyzickou prací (zemědělec, statkář), nebo pracoval spíš duševně (učitel, farář)?
Z písma je poznat větší či menší vypsanost, asi by mohlo platit, že zemědělec bude vyvíjet větší tlak na psací nástroj, bude méně vypsaný, na rozdíl od učitele nebo faráře, kteří psali denně, ale určitě si nemyslím, že bychom z písma stoprocentně poznali, čím se člověk živil. Právě grafologický rozbor nás může dovést k poznání, že člověk, který celý život pracoval v zemědělství, mohl být i tak velmi vzdělaný a ambiciózní, a tím, že musel zůstat na statku a hospodařit, nemohl studovat a dále rozvíjet své rozumové schopnosti. A naopak z písma faráře, který nevystudoval z vlastní vůle, může být cítit nespokojenost a napětí, když se bude jednat o člověka s velkými pudy a city, které musel v rámci přísných církevních pravidel potlačit.

Dříve (19. století) se všichni učili krasopisu – může i tak písmo odhalit o člověku něco víc, když všichni psali předpisově krasopisem?
Grafologie je právě o hledání odlišností od školní předlohy, tudíž i když se lidé naučili v dětství krasopisu, našli si během života svoji cestu, tedy i jejich rukopis se ubíral svojí osobitou cestou. V případě, kdy by tomu tak nebylo a člověk psal nadále přesně podle školní předlohy, naznačuje to, že se jednalo o jedince, který nevybočuje ze zajetých, naučených kolejí, je pevně svázaný pravidly dané doby, je stále ve střehu, takzvaně v pozoru, a vlastně nikdy jako by se neuvolnil a nenechal plynout své vlastní vnitřní touhy a přání. Pokud bychom však takové písmo pozorovali podrobněji, určitě i v něm bychom pak někde ve skrytu našli odlišnosti ve chvílích pisatelova uvolnění, například v podpisu.

Je kromě krasopisu ještě něco, čím se liší písmo předků od dnešních lidí?
Je to právě většinou menší odlišnost od školní předlohy, je to o tom, že naši předci nechtěli, a často ani nemohli vybočovat z řady. Tím, že bylo písmo více čitelné, svědčilo i o určité úctě ke čtenáři. Zároveň se jednalo o jistou sebeprezentaci, v té době kromě mluveného slova či vytvořeného díla asi jedinou.

Kolik psaného textu je potřeba, aby se mohl udělat kvalitní rozbor? Stačí třeba „věnování“ (čili jedna věta a podpis) v památníku?
Čím více textu k dispozici grafolog má, tím lépe, ale samozřejmě i z věnování s podpisem lze leccos o pisateli vyčíst.

Jaký nejstarší rukopis jste zpracovávala?
Jak už jsem uvedla na začátku našeho rozhovoru, jednalo se o ručně psanou kuchařku mé babičky z roku 1927.

Grafologie je obecně považována za pseudovědu na rozdíl od písmoznalectví, které se využívá třeba i v soudních sporech. Nakolik tedy můžeme rozborům písma důvěřovat? Není to spíš jen zábava?
Grafologie je vědecký obor, jemuž skutečně lze důvěřovat. V době totalitní byl považován za pseudovědu, stejně jako například obory bylinkářství a léčitelství, které se dnes rovněž dostávají na stejnou úroveň jako farmacie a lékařství. Tak jako každý člověk je odlišný a jedinečný, odlišné a jedinečné je i jeho písmo. A právě díky grafologii s jejími dojmovými, popsatelnými a měřitelnými znaky jsme schopni nahlédnout i do těch nejzapadlejších koutů pisatelovy duše a vyslovit nahlas to, co o sobě někdy víme, někdy jenom tušíme a někdy vůbec ani netušíme.

Ukázka receptu
Pracovitá, citově založená žena, která se ocitla pod tlakem. Rukopis receptu z roku 1970. O pisatelce víme, že ho psala jako třicetiletá, je to pravačka a pracovala jako úřednice. Na první pohled je z rukopisu zřejmé, že se jedná o ženu, která má ustálený žebříček hodnot, je pracovitá, většinou se zabývá jednou činností, kterou dodělá do konce. Je to člověk řádu, ctí současná pravidla a normy, jež dodržuje. Jedná se o člověka, který má silné city a pudy, vysoká a plná horní zóna svědčí o pisatelčině světě snů a fantazie, řádkový průplet o názorové subjektivitě. Flegmatický temperament, kterým je pisatelka obdařena, vypovídá o důkladnosti a svědomitosti, o ženě, která na první místo staví rodinu. Co je však z písma cítit, je jistá tenze a stísněnost, jako by na ni byl v každodenním životě vyvíjen větší tlak, se kterým si úplně neví rady, a ubírá jí tak radost ze života.

Ukázka z památníku
Pečlivá, snící žena s kolísavým sebevědomím Rukopis z roku 1976. Psala ho žena (68), pracující celý život v zemědělství. Pravačka, s českou školní předlohou. Z tohoto krátkého rukopisu je zřejmé, že žena, která toto věnování psala, byla pracovitá, kreativní, pyšná na domov a děti, vřelá, srdečná. V životě chtěla být chválena, být jedničkou, dobře se prezentovat. Jednalo se o ženu pečlivou, hodně snící. Kolísavost velikosti písma svědčí o kolísavém sebevědomí. Ve chvílích, kdy se jí dařilo a cítila se dobře, sebevědomí se zvýšilo, ve chvílích, kdy se nedařilo, sebevědomí kleslo. Sny a práce jí zřejmě pomáhaly přežít ve velmi těžké době a v nelehkých podmínkách, v jakých žila. Ve chvíli, kdy by cítila útok na svou osobu nebo na své blízké, dokázala hlavu sklonit, ale i se vztyčenou se uměla ubránit, poměrně velká vitalita jí byla nápomocná.