Ovdověla jsem a bála se, teď uživím tři děti, říká autorka blogu Krkavčí matka

Veronika říká, že ještě donedávna toho o krkavcích nevěděla o moc víc, než co je napsané na cedulce u krkavce, kterého mají v Chuchelském lesoparku. „Nicméně když jsem si dělala rešerše k mojí poslední pohádkové knížce Ptáče jménem Ptáče, došlo i na krkavce. Krom jiného jsem se o něm dozvěděla, že krkavčí matky jsou neprávem označované za špatné, protože jsou naopak jedny z těch nejvíc pečujících v celé ptačí říši,“ říká.

Na svém blogu se snažíte lidi inspirovat, ne jim radit. Kdo inspiruje vás?
Nechci, aby to znělo neuctivě ke všem velkým osobnostem, co v životě dokázaly něco obdivuhodného, ale nejvíc mě inspirují děti. Nemusí to být nutně děti vlastní, nicméně v realitě se tak děje, protože jsem s nimi nejčastěji. Hodně si spolu povídáme a ony mají neuvěřitelné postřehy. O tom, jak svět funguje. O tom, co se uvnitř lidí děje. I hluboce duchovní věci dokážou předávat s velkou lehkostí a jednoduchostí, to mě na nich baví. Myšlenky dospělých jsou pro mě často moc komplikované a vysílané přes filtry, které si ten daný člověk po cestě životem nastřádal. Myšlenky dětí mi přijdou velmi prosté a tím vlastně krásné.

Matky v "domácím vězení" dělají zásadní chybu. Mohou uškodit sobě i druhým

V lecčem jdete proti proudu, proti konvencím. Co považujete za ty zásadní věci, na kterých se neshodnete s většinou?
Ono je to těžké takhle vyjmenovat. Když vám řeknu, že třeba učím děti doma, trávím několik měsíců z roku na cestách, živím sebe a tři děti psaním knížek po nocích, nejím maso, vyhýbám se cukru a nepiju alkohol, chodím bosa, mám minimalistickou domácnost, nesleduju žádné zpravodajství, nemám doma televizi… tak to spoustě lidí bude připadat vlastně normální. A některým zas bude připadat, že se tím vytahuju a snažím se dělat zajímavá. Mně je to vlastně fuk, nechci tím nijak hlásat, že můj život je hodný následování. Ani v mém konání není žádný vzdor, kdy bych si říkala: „Tak v čem bych tak mohla ještě být divná?“ Spíš je to o tom, že ty věci, které dělám, jsou se mnou v souladu. A moje vnitřní naladění není prostě vždycky v souladu s tím, co se děje kolem mě. Nevím, jestli je to náhoda, nebo prostě fakt, že dnešní svět jde obecně v mnoha věcech proti člověku a prostě jen ne všichni mají možnost, chuť nebo sílu z toho pádícího kolotoče vyskočit…

Cestujete sama s dětmi a vyrážíte vždy na delší dobu. Jak takovou cestu připravujete?
Teď, když jsou děti větší, tak se nepřipravuju už takřka nijak. Podívám se, jaké má být v dané zemi počasí a jestli je tam bezpečno. Koupím letenky nebo jízdenky na vlak, cestovní pojištění a zajistím přespání na aspoň prvních pár nocí. Balíme se minimalisticky, trvá to chvilku. Na měsíc se vejdeme všichni čtyři do dvou příručních zavazadel, když je v dané destinaci chladněji, tak do tří. Loni v zimě jsme poprvé vyzkoušeli dobrovolničení na farmách. Nikdy jsme nebyli klasičtí dovolenkáři, jezdili jsme v těch našich pár opraných tričkách po turisticky ne úplně zajímavých lokalitách, nehonili jsme se za zážitky, snažili se propojovat s místními… ale pořád jsme prostě byli jen turisti. Když pracujete jako dobrovolník, tak přestanete danou zemi konzumovat. Najednou tam nejen žijete, ale i necháváte kus sebe.

Kde všude jste byli?
Zatím jen po Evropě. Několikrát ve Španělsku a Portugalsku, potom Itálie, Řecko, Rakousko, Německo, Francie, Norsko, Švýcarsko, Polsko, Anglie a určitě nejvíc brázdíme po Česku. A teď jsme vlastně byli v Izraeli, to už je mimo Evropu. Kdyby můj muž žil, nebála bych se jet třeba na konec světa. Když jsme neměli děti, sjezdili jsme toho spolu jako batůžkáři docela hodně. Ale i když pominu všechna bezpečnostní rizika, co s sebou cestování v jednom dospělém přináší, tak ona prostě i jen taková „maličkost“ jako zvládnout mnohahodinový zaoceánský let není úplná sranda ani ve dvou dospělých a jednom dítěti. Nicméně jak děti rostou a jsou už cestami správně otřískaní, tak mi roste i odvaha, kam se s nimi dál vydat.

Nakazil se od přítelkyně koronavirem. V karanténě čekal na nejhorší

Co jste se na svých cestách naučili?
Že všude jsou dobří lidé, stačí si jen říct o pomoc, když ji potřebuju. Že je dobré, když děti zažijí nějakou míru nepohodlí. Protože pak když jde do tuhého, tak místo toho, aby začaly remcat, tak se spolu semkneme a společně to zvládneme. Že nemá cenu paralyzovat se strachem dopředu, protože stejně nikdy nevymyslím, co všechno se nám přihodí. Problémům se snažím předcházet, ale když přijdou, tak si dám prostě výdech, nádech a s klidnou hlavou začnu toho slona porcovat.

O cestování s dětmi pořádáte i besedy, napsala jste o něm knížku. Co jsou hlavní zásady takového cestování?
Pro mě je to hodně o pomalosti. Nemusím stihnout všechno, co je napsané v seznamu „must see“ v Lonely Planet. Největší potrava pro duši může člověka potkat i na kopci za domem. Někdo by mohl namítnout, ať tedy chodím na kopec za svým domem, že kvůli tomu nemusím cestovat. Souhlasím a hodlám se do tohoto stavu mysli do důchodu dopracovat. Jen teď to ještě ne úplně dokážu. Občas prostě potřebuju být vytržená ze svého domova, daleko od lidí, kteří mě znají. Být prostě jen sama za sebe, abych se mohla zastavit a zjistit, kým jsem.

Jste na volné noze. Je pro vás těžké uživit sebe a tři děti?
Když jsem ovdověla, tak jsem se bála, že to nezvládnu. Na volnou nohu jsem odešla půl roku před smrtí svého muže. Ale já nevím, jestli to mám karmicky dané nebo co, ale vždycky jsem prostě v danou chvíli dokázala vydělat tolik peněz, abych nemusela v obchodě přemýšlet, jestli můžu koupit o pár korun dražší sýr. Uvidíme, jak to bude teď, protože jarní besedy musí kvůli koronaviru pořadatelé rušit jednu za druhou a klesly i prodeje knížek. Ale strach nemám. Mám něco našetřeno. To, co momentálně dělám, mě sice baví, ale nijak na tom nelpím. Když bude třeba, tak vezmu do ruky motyku a půjdu okopávat mrkev.

Vaše děti nechodí do školy. Máte čas a trpělivost učit je sama?
Čas mám, protože pracuju většinou až poté, co jdou děti spát. A úplně sama je neučím, máme takovou domškoláckou skupinku, ve které si střídáme děti. V pondělí jich mám plný barák, v úterý a ve středu jsou v jiných rodinách a já můžu dohánět pracovní resty nebo odpočívat. To mi teda zatím moc nejde, ale lepším se… Trpělivost většinou mám. Jednak jsem klidná povaha, ale hlavně myslím, že je to tím, že jsme na sebe zvyklí, známe se, víme, jak se zbytečně neprudit. Hodně taky děti nechávám, ať si samy vybírají, čemu se budou věnovat. A já spíš tak někde zpovzdálí sleduju a jemně koriguju, aby to korespondovalo s rámcovým vzdělávacím programem, který musíme plnit.

Závislost na lécích začíná nenápadně, říká adiktoložka. Ohroženy jsou ženy matky

Nebojíte se, že se v našem systému později nedokážou prosadit?
Nebojím. Cíl vzdělávání by měl být podle mě jediný: nevzít člověku chuť do seberozvíjení se. Když neztratíte kdesi během procesu vzdělávání vnitřní motivaci, naučíte se pak kdykoli cokoli, když vám to bude dávat smysl. Popravdě já vlastně ani nevím, jestli je mým cílem, aby se moje děti „prosadily“. Já chci, aby si svůj život dokázaly poskládat tak, aby je naplňoval a aby z toho mělo užitek i jejich okolí.

Jak vnímáte hrozbu koronaviru, která momentálně děsí celý svět?
To si netroufám tvrdit, jestli děsí celý svět. Zkuste si na chvíli vypnout zprávy a přestaňte sledovat sociální sítě a možná vám za pár dní začne připadat, že ten strach je prostě jen nafouknutá mediální bublina. I ti lidé, kteří se doopravdy bojí, mají strach jen zprostředkovaný. Nikdy se s tím virem nepotkali, znají ho jenom ze zpráv. Chápu, že je to něco, s čím se ještě drtivá většina Evropanů nesetkala. Ale zároveň o lidstvo jako celek nemám strach. Přežili jsme mnohem horší katastrofy. Stále jsme tu… Jestli mám mluvit za sebe, tak já sama strach nemám. Ve zkratce: já nemám strach z toho, že bych předčasně umřela. Pro mě nic jako „předčasná smrt“ neexistuje, věřím, že každý tu máme předem přesně vyměřený čas.

Jaká je situace ve Španělsku, odkud jste se nedávno vrátili?
Tady v Čechách panuje z nějakého nepochopitelného důvodu představa, že Španělé situaci podcenili. Přitom tam ta opatření byla přijímána víceméně ve stejném tempu jako tady. Do Madridu, kde jsme měli strávit pár dní u kamarádů, jsme se ani nedostali. Taky návrat domů nebyl úplně sranda. Dopoledne jsem zavolala na konzulát, kde mi řekli, že na dlouhou dobu poslední letadlo do Prahy letí ten den večer. Problém byl, že odlétalo z Malagy, která byla od nás šest hodin cesty.

Vy sama léky neberete, k doktorům nechodíte… Ani k zubaři?
K zubaři jo. Ale obvodního doktora jsem měla naposled dětského. A to už je bratru nějakých devatenáct let. Já bych k němu i šla, nemám z doktorů strach. Ale prostě jsem ho nikdy nepotřebovala. Nějak mi přijde lepší být zdravá než se nimrat v nemocech.

Nikol Štíbrová: Mám chlapa, o kterého se můžu opřít. Dostal mě

Čím léčíte sebe a děti, když jsou nemocné?
Asi bych měla říct, že aspoň nějakými bylinkami nebo tak něco. Ale já se v tom vůbec nevyznám. Nemáme doma ani žádné vitaminy. Dbám jenom na to, abychom dobře jedli, dobře spali a měli se rádi. Když se některé z dětí necítí dobře, tak ho pohladím, pošlu do postele a uvařím čaj. Většinou je do druhého dne v pořádku… Nejsem doktor, ani specialista na zdraví. Možná mám prostě jen štěstí. Teď to tak je a funguje to. Až to fungovat přestane, budu vymýšlet, co dělat jinak.

Kde jste momentálně, a co tam děláte?
Radujeme se z toho, že je teplo a že už je povolené chodit po lese bez roušek. Dopisuji svou třináctou knížku – je to takový dobrodružný fantasy román pro větší děti o tom, že každý se rodíme s nějakým jedinečným darem, který když objevíme a rozhodneme se ho poskytnout svému okolí, bude náš život šťastný a naplněný. To psaní samotné mě baví, ale ráda bych si knížku sama ilustrovala. Odmala jsem malovala opravdu hodně, měla jsem to ráda dokonce víc než psaní. A to už je co říct.