Kliknutím zvětšíteČtvrt roku poté Vendula zjistila, že je ve svých osmačtyřiceti letech potřetí těhotná. A tak jsem se rozhodla jí znovu zavolat. Nejen proto, že její nadace Kapka naděje aktuálně chystá nový, nesmírně důležitý projekt Dětské terapeutické zahrady. Ale i proto, že únorový rozhovor Deníku ŽENY je vždycky o lásce. A já cítím (byť se označení „valentýnské interview“ podvědomě vyhýbám), že málokterý osud má v sobě tolik víry, naděje a lásky jako právě ten Vendulin.
Co se vám vybaví, když se řekne láska?
Nejdůležitější věc na světě. Blízkost, sdílení, opora a milost jsou pro mne zásadní.
Ovlivnily vás v tomhle pocitu i nepříjemné zážitky z minula?
Neřekla bych. Jako jedináček jsem po velké lásce vždycky toužila, snila jsem o tom, že mě někdo bude milovat.
Vašim rodičům první dítě zemřelo, báli se o vás?
Strašně, nenechali mě ani vylézt na strom, nechtěli mě posílat do kroužků, sportovat. Dneska to už ze svého mateřského pohledu trochu chápu, narodila jsem se s luxací kyčlí, dlouho jsem nechodila. Přátelství jiných dětí jsem si proto nahrazovala sama. Náš dům stál v Černošicích u Berounky, jeden z posledních. Jako dítě jsem chodila k řece za rybáři, dali mi klacek, olůvko a splávek a chytala jsem s nimi ryby. Nebo jsem si z prken stloukala lodičky, lovila žáby. Vlastně to bylo zdravé dětství. Ale po sourozenci jsem toužila, rodiče jsem k tomu i ponoukala, nic mi to ovšem nebylo platné.
Kolik bylo vašim, když jste se narodila?
Tátovi čtyřicet čtyři, mámě o deset let míň, tenkrát to byli skoro rodiče důchodci. Ostatně pozdní těhotenství máme v rodině, moje máma se narodila babičce až po čtyřicítce, což spolu s faktem, že i babička měla mladšího muže, bylo tehdy značně neobvyklé.
Často na mámu vzpomínáte. Je vám líto, že s ní své současné štěstí nemůžete sdílet?
Umřela před deseti lety, těsně předtím, než jsem začala chodit s Pepou. Byla strašně chytrá a zároveň i dost zvláštní ženská, v něčem trochu maloměšťácká, záleželo jí na tom, co řeknou lidi. Když se Karel zabil a já ovdověla, řekla mi mimo jiné: „Já už na tebe nemůžu být pyšná!“
Uf.
No, já si to pamatuju celých patnáct let, strašně mě to tehdy seklo. Máma na mě vždycky měla velké požadavky, to samé táta. Byla jsem skutečně vymodlené dítě. Upřímně, nevím, co by mi máma řekla na to, že mám o patnáct let mladšího manžela a před padesátkou mimino.
Měla jste těžkou pubertu? Váš táta byl voják…
… a proto chodím všude vždycky včas. (smích) Jako voják byl na mě strašně přísný, neměla jsem moc manévrovacího prostoru. Teprve v osmnácti jsem mohla zůstat venku až do půlnoci. Myslím, že i proto moje puberta nebyla nijak šílená.
Ptám se i kvůli vašemu nejnovějšímu projektu, který je na dospívající zaměřen.
Ano, budujeme v Motole na dětské psychiatrii terapeutickou zahradu. Stále obsluhujeme skoro padesát pět nemocnic, přispíváme na onkologii, hematologii, transplantační jednotku, řešíme ale i další konkrétní věci, zahrada je jednou z nich. Na dárcovské platformě Donio jsme vyhlásili sbírku na dva miliony.
Poslední dobou se o dětských psychických problémech hodně mluví. Prý se v pedagogicko-psychologických poradnách dveře netrhnou, ale hlavní nápor nových případů teprve čekají.
To je teď i ústřední téma Kapky naděje. Pro spoustu dalších novinářů i širokou veřejnost ovšem není téma dětských psychických poruch sexy. Do podobných situací se člověk těžko vžívá. Občas se používá příměr se zlomenou nohou – tu na vás každý na rozdíl od zlomené duše pozná. Dětské psychiatrii se v nadaci věnujeme už čtvrtým rokem, začali jsme rekonstrukcí dětské psychiatrie v Motole, pořizovali jsme do pokojů nové postele. Zařizovali jsme i herny, původní připomínaly spíš vybydlenou ubytovnu. Mám kolem sebe bezvadný tým lidí, skvělého ředitele Honzu Fišera, který pro Kapku dýchá. V tom jsem měla a mám obrovské štěstí.
Podařilo se vám nakonec celou částku na Doniu vybrat?
Věřila jsem, že se to povede. Sbírka ovšem tenhle týden končí, zatím jsme vybrali zhruba sedm set tisíc korun. Ukazuje se, že lidé mnohem častěji přispějí na hmatatelné fyzické diagnózy, například na děti po rakovině a chemoterapiích. Češi také skvěle fungují při konkrétních katastrofách, povodních, tornádu. Jenže naše práce v Kapce je jiná, jde o kontinuální záležitost, ne jeden příběh, ale spousta různých osudů.
Je v tom takový rozdíl?
Je. Ten prvotní moment, kdy vnímáte nějaké konkrétní neštěstí, dojmete se nad fotografií a tragickou situací, je důležitý, jde totiž o intenzivní emotivní zážitek. Jenže psychické zdraví dětí tolik netáhne… (zamyslí se) Sdíleli jsme sbírku na sociálních sítích, s jejím zviditelněním nám pomáhali různí přátelé. Sedm set tisíc je úžasná suma, tady jde ovšem o hlubší problém. Dělali jsme si průzkum mezi mladými lékaři, proč se rozhodli dětské psychiatrii věnovat. A zjistili jsme, že během jejich šestiletého studia je této problematice věnováno jen mizivé množství času. Přednosta motolské psychiatrie říká, že studenti si často myslí, že nejtěžší obor je chirurgie, ale nejtěžší je právě dětská psychiatrie.
U nás se zkrátka o psychických problémech nemluví, natož o těch dětských.
Kdybych vám teď třeba řekla, že jsem byla na operaci s kolenem a ortoped mi ho perfektně spravil, budeme se o tom spolu normálně bavit, byť se vidíme teprve potřetí. Ale co kdybych byla zavřená šest týdnů na psychiatrii a měla mentální anorexii? Svěřila bych se vám? Nevím. O psychických problémech si lidi běžně nepovídají, vytváří to určitý blok i mezi blízkými přáteli.
Lidé se často bojí odsudku. Když někomu navrhnete psychiatrickou konzultaci, odpoví vám…
… „Já přece nejsem blázen!“ Vidíte?! Teď v pátek to bylo patnáct let, co zemřel Karel. O jeho depresích se hodně řeklo, ještě víc napsalo, nechci to proto dál rozpitvávat. Ale už tenkrát mě napadlo, že bych se tomuhle odvětví mohla věnovat, jen na to nebyl ten správný čas. Spontánně jsem se dětskými psychickými problémy začala zabývat až před čtyřmi lety, tehdy jsem se náhodou ocitla na dětské psychiatrii, prostředí mě šokovalo. Chtěla jsem pomoci, ale oni měli zkušenosti s mnoha lidmi, kteří se jim nabízeli, a nikdy z toho nic nebylo… Pacienti dětské psychiatrie jsou často v pubertě, jejich problémy souvisejí s rodinným zázemím. Mentální anorexie, bulimie, pokusy o sebevraždu.
Covidová doba jejich problémy ještě znásobila, zároveň rozšířila jejich řady o frustrované děti trpící dopady školních karantén.
Ročně u nás spáchá sebevraždu šedesát dětí, to je přece strašně moc. Kvůli sbírce jsme byli i v televizi, a když jsem zmínila tohle šílené číslo, navrhl mi moderátor, abychom se raději bavili o něčem pozitivnějším. Víte – nejsem naivní, nemyslím si, že Kapka naděje dokáže situaci změnit, může ale výrazně pomoct.
Jak by měla motolská terapeutická zahrada vypadat?
Když jsem ji uviděla, zarazilo mě, jak je velká a zarostlá, trochu mi připomínala kouzelnou zahradu z pohádky Jiřího Trnky. Budou v ní herní součásti, hřiště na míčové hry, intimní zóny pro setkávání s rodiči a kamarády, altány pro terapie. Už ji stavíme, mám z toho obrovskou radost.
Bavíme se o složité pubertě cizích dětí, i váš starší syn je v tomhle věku.
Ani o tom nemluvte, to mi sebralo deset let života. (smích)
Minulý rozhovor jste končila přáním, aby se Kuba dostal na vysněnou střední školu.
Vyšlo to, studuje střední veterinářskou školu. Baví ho praxe, ale studium se skládá i z teoretických předmětů, latiny, anatomie, patologie, a jemu se do učení moc nechce. Je navíc jediný kluk ve třídě. Představte si to – on a třicet dva holek!
Zvládali jste distanční vyučování?
Těžce, bylo to složité. Přivezla jsem si z porodnice Pepíčka, začal první lockdown a Kubovi začala on-line výuka. V pauzách mezi kojením jsem lítala k počítači, jestli je starší syn připojený. Jak říkám – deset let života.
Jak přijme patnáctiletý kluk, že se mu najednou narodí bratr?
Ale jo, blbnou spolu rádi. Pepíček v jedenácti měsících začal chodit, teď se učí i mluvit, dorozumí se, vnímá. Když Kubovi nadávám kvůli učení, Pepíček si stoupne a „kárá“ ho spolu se mnou – „Ba! Tytyty!“ Samozřejmě, Pepíček chce chodit Kubovi do pokoje, těžké souboje teprve přijdou. Ale věřím, že to zvládneme. Říká se, že sourozenci, kteří mají mezi sebou větší věkový rozdíl, si naopak v dospělosti hodně rozumějí.
Při minulém rozhovoru jsme možnost třetího dítěte jen opatrně naznačily. Když jsem si za půl roku poté přečetla, že jste těhotná, strašně mě to dojalo.
Bylo mi čtyřicet sedm, otěhotněla jsem poslední týden před čtyřicátými osmými narozeninami, to byl vrchol.
Spíš zázrak, ne?
A víte, co je úplně největší zázrak? Pepíček je nejzdravější ze všech mých dětí. Narodil se a okamžitě dýchal. Je aktivní, bystrý a akční. Jsem ráda, v tomhle věku se totiž může stát cokoli. I když jsme si nechávali dělat všechny genetické testy, bála jsem se.
Byl to šok, když jste zjistila, že jste těhotná?
Pro mě ne, spíš pro manžela!
Jak reagovalo vaše okolí?
Nikomu z přátel a širší rodiny jsem to tenkrát neřekla – věděl to jen manžel a tchyně. Čekali jsme až do čtvrtého měsíce, pak jsme to teprve ostatním oznámili. Někteří reagovali krásně, jiní hnusně, těch bylo naštěstí míň. Ale já nechci hnusům přikládat sílu, protože když o podobných věcech mluvíte, zbytečně je posilujete.
Byla jste těhotná třikrát, v rozdílných společenských i životních obdobích.
Jo, gynekolog, který mě poprvé rodil, se už chystá do důchodu. Můj první a poslední porod dělí pětadvacet let. Poprvé jsem rodila ve dvaadvaceti, podruhé ve třiatřiceti, ale vlastně to bylo vždycky stejné… Víte – já jsem ráda těhotná. Už to bylo naposled, to slibuju.
Nechali jste si zjistit i pohlaví miminka?
Věděli jsme, že čekáme kluka, ale dlouho to nebylo poznat. Já si přála holku, můj muž syna – a protože jemu vždycky všechno vyjde, věděla jsem, že když chce kluka, bude ho mít. A teď jsem za kluka moc ráda.
Poměrně intenzivně sdílíte na Instagramu všechny okamžiky rodinné pohody a štěstí.
Je fajn, když lidi vědí, že kolem nás existují i hezké věci, ne? Je blbá doba, lidi jsou naladění do mollové tóniny. Na rodinné fotky mám hezké reakce, dokonce některým ženám dodalo mé třetí těhotenství sebevědomí, že by po čtyřicítce mohly taky porodit. Říkala jsem si, že mě Česká gynekologická a porodnická společnost musí kvůli tomu dost nesnášet.
Ano, v něčem jsou sociální sítě fajn, ale…
Lidi vidí, že Pepíček roste, můžu sdílet svoji práci. Občas mi ženský píšou: „Vendulo, neříkejte, že váš manžel je takhle ideální!“ Ne, holky, žádnej chlap není ideální. Ale zlobit se na chlapy? Proč proboha? Spousta věcí jim stejně nedojde. (smích) A nemyslete si, že mě manžel nedokáže rozlítit. Ale proč bych měla jiným lidem na sociálních sítích sdělovat negativní emoce? To pozitivní ve vás nakonec vždycky převáží. Dělám a dokumentuju jen to, co nám život přináší, nevytvářím falešnou realitu. Pepíček se furt ráchá v misce pro psa, a když mu vycákne voda a udělá flek, nejdu a neutřu ho jen proto, abych mohla dát vzápětí vystajlovanou fotku na Instagram. Brodíme se doma hračkama, na podlaze nám leží roura od luxu, vedle prázdný obal od bůhvíčeho, milion jiných krámů, tak to prostě je. Vychovávám dítě a pracuju, nebudu se přece stresovat kvůli prkotinám.
Takže se klidně vyfotíte na gauči v čepici, a když se vás někdo ptá proč, libujete si, že si aspoň nemusíte mýt vlasy.
Lidi se občas chovají jak blázni, furt se vás někdo na něco ptá, hodnotí. Chaty pod články v bulváru mi přijdou hodně nefér. Jasně, žijeme v demokracii, každý může vystoupit se svým názorem, ale proč lidi mají potřebu psát jiným skutečně hnusný věci? Sociální sítě jsou aspoň na rozdíl od diskusí jasně vymezeným místem pro sdílení i obchod, jen vás to nesmí příliš pohltit. Když dám na svůj profil přiznaný reklamní příspěvek, nestydím se za to. Někteří mi pak napíšou, jestli to „mám zapotřebí“. Tomu nerozumím. Zaplatí za mě tazatel – často člověk, kterého ani neznám – elektriku? Koupí mi nákup? Copak zná moji finanční situaci?
Vyčítáte si, že se vám teď daří?
To ani ne. No, daří… Mám úplně normální život, ale i s Karlem jsem měla normální život. Karel byl dobrej manžel, fakt skvělej partner. Pořád jsme měli o čem mluvit, všude mě bral s sebou, zároveň myslel i na rodinu. To se nějak ve všech ošklivých věcech kolem jeho smrti zapomnělo. Josef je o dost mladší, neměl předtím rodinu, nějaký věci se pořád učí. Důležitý ale je, že jsme spolu rádi. Tohle je jedna z věcí, co mě máma naučila – i když mám dítě, vždycky si dokážu vyhradit čas pro partnera, chvíli pro nás dva, být jenom s ním. Týden totiž uběhne strašně rychle, manžel přijde z práce, jde cvičit nebo do lesa, je totiž myslivec, já mezí tím taky něco dělám. A najednou je víkend, a pak další víkend… Času na sebe máme málo, Josef řídí velkou firmu, kolikrát večer ani netouží mluvit, já mám naopak chuť si povídat, jenže on se chce třeba zrovna koukat na nějaký film. Vlastně je to legrační, jak to popisuju, ale snažím se, aby nás denní starosti nepřeválcovaly.
Ani s narozením dítěte jste nezměnili životní styl. Pořád rádi cestujete, jen místo letadlem vyrážíte karavanem do Rumunska.
A letos v létě se chystáme s karavanem pro změnu do Albánie. Chystáme se sami dva i na výlet na jeden jemenský ostrov – tuhle dovolenou jsem dostala od manžela k Vánocům.
Takže váš muž pořád touží po extrémních zážitcích?
Velké extrémy naštěstí absolvuje s kamarády. Ale občas zatoužím být součástí extrémního zážitku i já. A pak – když se ho účastním – nadávám… Díky tomu, že je Josef na cestách se mnou, cítím se bezpečně. Určitě jsme se spolu ocitli i v nebezpečných situacích, ale protože manželovi věřím, ani mi to tak nepřišlo.
Tvrdila jste mi, že nejste nadaná na sport.
Kde chybí nadání, přichází výdrž. To je právě ta ženská povaha.
Pomůže výdrž i ve výšce 5000 metrů nad mořem v Nepálu?
Před posledním milníkem jsem už tenkrát nemohla. Pepa šel hodně rychle, já s trekovými hůlkami za ním a pomalu. Sedla jsem si proto do křoví plného bodlin a čekala. Nevěděla jsem, kde je, nevracel se. Přišel za mnou až po chvíli a oznámil mi: „Čekám, až se vyvztekáš, abychom mohli jít dál!“ V tu chvíli jsem myslela, že ho těma hůlkama snad i zabiju. On prostě v takových situacích neztrácí klid.
Berete s sebou na výpravy i staršího syna?
Někdy jo, byl s námi v Pyrenejích, v Gruzii, na Novém Zélandu.
Cestovala jste i jako mladá holka?
Myslím, že jsem mohla cestovat víc. Měli jsme s Karlem oblíbené destinace, ale svět jsme moc nepoznávali, to přišlo až s Josefem. Karel nerad cestoval, občas nechtěl ani chodit. Ale je zbytečné srovnávat, každý byl a je jiný, i v rodičovství. Josef vnímá Pepíčka intuitivně, tak dobře, až mě to překvapilo. Jasně, když si s ním zablbne a zatančí a vy fotku nasdílíte, lidi mají pocit, že to nedělá deset minut, ale deset hodin denně. Jenže když se mi narodil Kuba, bylo Karlovi už hodně let, to zaprvé. A zadruhé – Karel chtěl dítě hlavně kvůli mně, protože první nám umřelo a dostali jsme se do situace, ze které byl nervózní. Měl svůj věk, malé dítě ho v podstatě rušilo. Z pozice svého věku to už dnes vidím, tenkrát jsem to tak nevnímala.
Nedá mi to se nezeptat – proč jste v den výročí smrti vašeho prvního muže sdílela na sociálních sítích intimní vzpomínku? Muselo vám být jasné, co to rozpoutá.
Myslím, že si Karel připomínku zasloužil. Čin, kterým ukončil svůj život, byl plácnutím do tmy, hodně se to časem zneužilo. Měl ale spoustu přátel. Když jsem v pátek byla na hřbitově, nebyla tam žádná kytka, jen ode mne. Jo, takovej je život.
Bylo vám líto, že se v dokumentu Karel Svoboda: Šťastná léta neobjevujete, že film pojednává jen o určité etapě Karlova života?
Z „bezpečnostních“ důvodů jsem film neviděla, stačila mi jen upoutávka v televizi. Nedokázala bych se na dokument dívat. Ale ne z ukřivděnosti. Prostě, Kuba je Karlovi strašně podobnej. Myslím si, že tyhle věci můžou působit trochu nefér, Karel měl ještě další dvě děti. Ale jestli to bylo popsané jako určitá etapa jeho života, proč ne. Petr má právo na to vidět Karlův život svojí optikou.
V únoru vás čekají padesáté narozeniny, jak své jubileum vnímáte? Ptám se i kvůli sobě, za rok mě čeká stejná cifra.
Hele – raději o tom vůbec nemluvte! Pamatuju si, když mému tátovi bylo padesát a dostal takovou tu obrovskou číši se zlatou padesátkou… Ne, vážně, důležité je, jestli je vám dobře, myslím i zdravotně. Když mě něco ráno bolí, snažím se rychle rozhýbat, rozběhnout se za Pepíčkem. Jinak, alespoň myslím, jsem zdravá. Oslavu ale chystám až na jaře, až bude trochu teplo. Teď se mi ani slavit nechce.
Jste vůbec slavící typ? V poslední době – covid-necovid – tu máme boom všemožných oslav, i dětských.
Jasně, balonky a spousta třpytivého zdobení. Přijde mi to trochu legrační. Já jsem spokojená, ale nikdy není všechno tak glamour, jak se prezentuje.
Měla jste v životě období, kdy jste byla se sebou nespokojená?
Co období, někdy jsou to spíš dny, náhlé impulzy nespokojenosti! Teď třeba nemám moc času sportovat. Ale podobné pocity souvisejí hlavně s vyrovnáním se sama se sebou, což se mi podařilo až kolem čtyřiceti.
Kdysi na nás nebyl takový tlak, jak máme vypadat…
Ani na to nebyl mediální prostor, své vzory jsme si v mládí holt hledaly jinde. Dneska nám naše fotky z dvaceti přijdou směšný, byla jiná móda, nosily se dlouhý červený nehty, vytrhaný obočí. Ale mně nikdy nebylo jedno, jak vypadám.
Takže to nefunguje tak, že jste si tenkrát s výrazně starším partnerem řekla – „nebudu si trhat žíly, pro něj jsem přece hezká a mladá!“
Kdepak, navíc já jsem dost ješitná. Tehdy i teď. A „výrazně mladšího“ partnera si najdete, až když jste „výrazně starší“ – a pak i hubnout je poněkud „výrazně těžší“. Všichni moji partneři mě nikdy nenechali být, popichovali mě, ať se o sebe starám, abych pak nebyla tlustá. Je to něco za něco. Se starším partnerem nabíráte postupně jeho zvyky, osobnost i moudrost, mladší partner zase musí váš předchozí život víc zpracovat. A vy zase naopak musíte dokázat zpracovat jeho zvyky. Podle průzkumů jsou ženy s „výrazně mladšími“ chlapy v partnerství i výrazně spokojenější. Není to zvláštní?
Celou dobu koukám na vaše tetování. Chápu dobře, že jde o vzpomínky na důležité životní milníky?
Přesně tak. Mám spoustu tetování, a kdybych měla ještě nějaké volné místo, kde by to šlo a kde by na moje tělo nepůsobila gravitace, jdu do toho znovu.
Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová (*1972) se narodila v Praze a pochází z Černošic. Po studiu na gymnáziu pracovala v reklamní agentuře a ve Straně podnikatelů. V roce 1995 si za manžela vzala hudebního skladatele Karla Svobodu, v lednu následujícího roku se jim narodila dcera Klára, která ale ve dvou letech onemocněla leukémií a ve svých čtyřech letech zemřela. Vendula následně založila nadační fond Kapka naděje a uspořádala první benefiční koncert ve Státní opeře Praha, z jehož výtěžku byl zakoupen přístroj na diagnostiku leukémie. V roce 2005 se manželům Svobodovým narodil syn Jakub, o dva roky později však spáchal Karel Svoboda sebevraždu. Druhým manželem byl podnikatel Patrik Auš. Potřetí uzavřela manželství v září 2015 s Josefem Pizingerem, o pět let později přišel na svět syn Josef. Za svou činnost byla několikrát oceněna titulem Žena roku a získala i ocenění Řád Vavřínů.
10
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
