Na začátku měsíce máje se stávám drobátko rozcitlivělým. Jemně ve mně začínají na chvíli převažovat emoce nad racionálním myšlením. Pravda, už to nemá ten výrazný máchovský podtext. A je v tom o špetku méně erotična.

V mém postarším, lehce okoralém srdéčku je už, bohužel, víc té lásky rodičovské a vřelých citů k onomu malému vinorodému kousku země, na kterém tak rád žiju. A jak už to u zralých mužů bývá, miluji spíš dobré jídlo a pití. Ale zdá se mi, že zde dochází k logické citové transformaci.

Ano, Karle, ty ženy a nejen ty štíhlé a dlouhonohé, máš stále rád, ale je to dnes již v úplně jiné rovině. Jistě, skrzevá dobré jídlo. Už to nebudu dál rozpitvávat. Je tu ještě celá řada jemných nuancí, ve kterých nemám dodnes jasno. Třeba, že nepožádáš manželky bližního svého. No nic.

Včera jsem se potkal s přítelem Jiřím. Povídám mu: „ Juro, slyšel jsem, že ten tvůj kluk měl nedávno dvacet.“ „Tož ba“, přitakal mi Jiřík. „Prvního měl narozky mladý a pátého slaví pro změnu céra. A tak mám doma svátek práce a květnové povstání českého lidu. V Poštórni to pražské.“ A šlápl do pedálů.

I já jedu krajinou a kochám se. Přestože se mi lení, vůkol se zelení. Matka příroda pomalovala krajinu svěží a šťavnatou zelení a občas, byť někdy lehce nevhod, nechá i zapršet. Takže, ti co odpoledne zaseli, ti se večer radují z jemného zahradnického. A my, co opouštíme zakouřená krčmoví, my už to nějak přeběhneme.

Všude je vám spousta podnětných májových signálů a sdělení. Co to nevidím. Přes noc rozkvetly pod okny poštorenských dívek švarné májky. A tady kdosi na ručně psané cedulce inzeruje, že prodá levně přísadu zelí, kelerábů a brokolice. Moje stará kožená peněženka mi zase decentně sděluje, že moje platební bilance se poněkud snížila. A mobil, že se vybil. Žaludek by pro změnu jed. Teď hned.

Máme tu, moji milí, krásný máj a naše lásky na nás svůdně volají: „Karle, Jane, Petříku – pojďte na jedno! A ty nám, Jarmilko, zatím něco dobrého, jemně pálivého ukuchti.“

Karel Křivánek