Pro devětašedesátiletou Marii Petrlovou z Lanžhota je advent především dobou radostného očekávání příchodu Ježíše Krista. Patří k němu tradiční adventní věnce a také takzvané roráty – ranní mše svaté.

„Naše generace má na roráty velmi pěkné vzpomínky, i když byly spojeny s určitou obětí. Chodili jsme na ně za tmy, kdy ještě polovina vesnice spala,“ vzpomíná důchodkyně. „Mráz nás štípal do tváří a často jsme se brouzdali sněhem,“ dodává.

V mnohých kostelích podle ní ještě nebylo zavedeno topení. „Kostel byl ve tmě, a když zaznělo Rosu dejte, nebesa, shůry, celý kostel se rozzářil. A v té chvíli každý svým srdcem cítil přítomnost Pána Ježíše. Dnes na večerní roráty nosí děti rozsvícené lampičky,“ říká Petrlová.

Podle její vrstevnice Marie Uhrové je adventní doba také o určitém odříkání. Půst od masa lidé vyznávají na Popeleční středu a na Velký pátek. „Dřív to tak bylo. Neměli jsme žádné zábavy. Zamlada jsme půst drželi poctivě,“ říká Uhrová.

Jak dodává Petrlová, páteční půst od masa dodržuje dobrovolně. „Záleží na každém jednotlivci, co si někdy dokáže odříct. Může to být třeba televize, zábava, sladkosti a podobně.“ podotýká.

Zároveň zastává názor, že v adventní době by se rodina měla sejít u věnce a pomodlit se. „Udělat si takovou pohodovou atmosféru. Advent není až tak smutný jako doba postní,“ podotýká.

„V křesťanských rodinách se dosud schází každou adventní neděli u věnečku. U nás v rodině jsme adventní věnečky dělali a děláme dosud, a to přírodní,“ říká Petrlová. „Obtočím věneček větvičkami, dám tam čtyři svíčky, statici, slaměnky a sušené věci,“ popisuje důchodkyně.

Dodnes se také v některých rodinách dodržuje zvyk, že jakmile rodina zasedne ke štědrovečernímu stolu, tak nikdo od něj nevstane, dokud všichni nedojedí. Kdysi se totiž hospodyně bála, že by jí drůbež dobře neseděla na vejcích.