Touto větou mi vyrazila dech jedna dívka, když mi vyprávěla o tom, jaké to je chodit v kroji. Skoro jsem jí záviděla, že sama jsem škrobené sukně a vyšívané rukávce nikdy neoblékla. Není divu, že úplně stejně zapůsobila na porotce dívka, která se rozhodla svůj výzkum o historii a vývoji morkůvského kroje přednést oblečená přímo v něm. Vědce možná zaujal hlavně dobrý nápad, já oceňuji především to, že obě středoškolačky tradicím doslova propadly. Je fajn, že kroje a písně u cimbálu díky mladým nadšencům neskončí v propadlišti dějin.

kroje z Morkůvek