Nechci zmiňovat ani cenu, ani odbornou zdatnost odborníků, ani profesionalitu provedení, prostě nic z této oblasti.

Jde mně spíše o dodržování dodavatelsko – odběratelských lhůt. Chcete-li, o dodržení dohodnutých a slíbených termínů.

Potřeboval jsem vyměnit záchodovou mísu, restaurovat odpad a další úpravy s touto operací související. Jasná práce pro odborníky. Termín byl dohodnutý, já jsem měl dovolenou, ale odborníci nikde. Určený den jsem je sehnal až k večeru. Nevyšlo jim to. Přijdou za dva dny v sedm ráno. Přišli, ale před polednem. Něco jim do toho vlezlo. Podobné to bylo se „zavirovaným“ počítačem, položením koberců a jinými.

Vyjádřil jsem svoji nespokojenost s takovým jednáním. Ne křikem, ne vulgaritami, fiktivním příběhem. „Máš dceru?“ zeptal jsem se toho staršího, protože ten mladší vypadal tak maximálně na to, že jej opustila první láska. Tázaný odpověděl kladně. “Tak si představ, že ji budeš vdávat. Jídla, pití a hostů plný barák, zábava vázne, nálada klesá a sjednaná muzika nikde.

V deset večer tu muziku seženeš, ale já ti řeknu, protože já jsem té muziky kapelník, že nám to nevyšlo, protože hrajeme na narozeninách. Ale když hosty podržíš do úterka, tak bychom ráno kolem deváté mohli na tu svatbu přijít. Vždyť je to jedno, hlavně, že to odehrajeme.“

Ten mladý se smál, až mu vypadl hasák z ruky, ale otec dcery se zasmušil a přesto, že šlo o vymyšlený příběh, cítil se podvedený. „To nemůžete srovnávat,“ hájil svůj liknavý přístup k plnění termínů, “to by byl naschvál.“ Vyrazil jsem do útoku s jiným příběhem s cílem zasáhnout duši i čerstvého absolventa odborného učiliště.

„Nebo si představte, hoši, takový pohřeb. Zemřela vám stařenka a přála si normální pohřeb s panem farářem a muzikou. Všechno je, jak má být, ale z party muzikantů se zúčastní jen, dejme tomu, trombón a es-klarinet. Sestava nehodící se ani do hlediště fotbalového stadionu.

Odvážný klarinetista vám oznámí, že ostatním to s účastí na dnešním pohřbu zatím nevyšlo. Ale ať průvod zvolna vyrazí ke hřbitovu, pokud možno nějakou oklikou, že se to všechno po cestě určitě vylepší. Ba co víc, slibuje, vše se v dobré obrátí.

A opravdu. Po několika krocích dožene smuteční shromáždění auto, z něhož se vyštrachá chlap s heligónem. Když rakev míjí přijíždějící autobus, vystupují z něj další hudebníci. To je na konci prvního kolečka po dědině všechno.

Při druhém se konečně přidává kapelník. Smrdí postřikem, protože jede rovnou z vinohradu. Postřikovací konev předá za chůze manželce, která mu na oplátku podá trumpetu a šusťák, aby vypadal solidně a nešel v pracovních trenýrkách. V další posily již nikdo nevěří, proto se průvod prudce stočil směrem ke hřbitovu. Tam na všechny čeká milé překvapení.

Jako poslední se přidává bubeník, který se rozhodl, že s těžkým bubnem nebude běhat po vesnici a honit pohřební průvod. Vymyslel fikaně, že o co méně namáhavé, o to více efektivní bude počkat rovnou u hrobu. Tam své kolegy ani nebožku rozhodně nemůže minout. No a než toto tragikomické představení skončí, je muzika pohromadě.“ Zahráli? Zahráli. Tak co, všechno je, jak má být.

Chlapi to moc nekomentovali. Jen z úst nastupující generace zaznělo něco ve smyslu, že by to teda bylo něco. Oba se bez dalšího mluvení pustili do práce.

Jaké z toho plyne ponaučení? Nevím, asi žádné. Snad jedině, že by si na ten hovor vzpomněli ti dva vždy, když jim do něčeho něco vleze. Ale o tom dost pochybuji. Taková pěkná historka by se určitě donesla k uším všech takových profesionálů a nepříjemnosti zmiňované v úvodu by zcela vymizely. No a to se nestalo, nebo stalo?

Jan Křižko. Autor bydlí v Břeclavi