Začátkem týdne jsem sledoval v televizi pořad o šikaně na školách. Když o tom přemýšlím, musím se vrátit o sedmdesát a více let zpátky do svého dětství.
Ne, že by se tehdy kluci neprali a sem tam si nedělali naschvály. Ani dívky nebyly každá s každou. Ty se však snažily uplatnit sílu ducha, a ne paží. A kluci, když se o přestávce poprali, po vyučování už šli spolu domů a na druhý den byli zase kamarádi.
Staly se i případy hlubšího rázu. To když si někdo myslel, že je chytřejší nebo silnější a bude třídě vládnout. Aby to tak nebylo, od toho tady byl učitel (tehdy učitelek moc nebylo). Bylo-li provinění závažné, dal si takového jedince předstoupit a použil nám tehdy známý výchovný prostředek – přehnul ho přes lavici a vysázel mu rákoskou několik ran na zadek. To podle výšky prohřešku. A byl klid.

Doma si postěžoval jen málokdo. To proto, že by návdavkem dostal přidáno. Když ale řekl, že si bude stěžovat, tak si učitel rodiče sám pozval a věc se vysvětlila. Holt tenkrát byli rodiče rozumnější. Znali slabiny i spády svých dětí, protože se jim více věnovali.
Dnešní rodiče jsou kapánek jiní. Dětem se věnují málo, a tak je i málo znají. Nechtějí si připustit, že jejich dítě není zrovna anděl ani Einstein, a pak jsou dotčeni, když dostane ne zrovna nejlepší známku z chování. Děti si doma stěžují na učitelku (protože dnes učí většinou ženy), už když se na ně jen nepříjemně podívá. A rodiče hned běží do školy učitelce vynadat, co že si to na jejich dítě dovoluje.

Tito žáci pak jsou ve třídě suveréni, kteří si myslí, že si mohou dovolit úplně všechno. Vždyť rodiče to zase spraví. A učitelka, aby měla klid, tak raději ledacos přehlédne, i když ví, že to není zrovna správné. Tito machři pak tvoří party a utlačují ty slabší, přestože ti mají zase třeba více sil duševních. Fyzicky silnějších se ale bojí a ti pak vládnou. Už v raném věku kouří, pijí alkohol, protože je to chlapské.
Za našich školních let jsme nic takového neznali. Já jsem se s tím nesetkal ani na vojně. Narukoval jsem hned po válce, kdy jsme budovali novou armádu a na blbosti nebyl čas.
Co tedy našemu školství vlastně schází? Ten starý osvědčený výchovný prostředek – rákoska. To proto, že špatná známka z chování nebolí.⋌Autor je čtenář z Hustopečí