Nový školní rok začal velkou slávou, ba téměř humbukem. Prezident, premiér a jiní vysoce postavení se rozjeli do základních škol, aby přivítali žáky a žáčky ve školních lavicích a každý z nich na stupínku „zaperlil“ po svém způsobu. Prezident obdržel ke svým četným čestným doktorátům také titul čestného žáka, premiér zkritizoval svého patnáctiletého syna, jehož výchovu patrně vzdal a veřejně oznámil, že jeho pubertální potomek má pouze dva závity, jeden na holky a druhý na golf a nic jiného ho prý nezajímá. U nás se říkávalo, že jaký otec, takový syn.

Ministryně školství by byla dozajista samý květ, kdyby hloupost kvetla a jak se ukazuje i u jiných, země by se konečně podobala rozkvetlému sadu, zemskému ráji to na pohled, jak poeticky naši vlast opěvuje národní hymna.
Ve školním rozhlase jedné pražské základní školy vzkázala totiž ministryně školství dětem, aby se nebály učitelů ani ředitelky. Jak působivé sdělení! Přemýšlela jsem o tom, co tím chtěla říci a nabízí se hned několik variant. Třeba – nebojte se jich a bijte je. Vzhledem k tomu, že se v minulých letech řešilo několik slovních i fyzických útoků žáků na učitele by se mohlo zdát, že se paní ministryni tento trend zamlouvá a přeje si, aby setrval a sílil i nadále. Mohla tím výrokem také dětem naznačovat, že jsou to „jenom“ učitelé, nebo podle husitských tradic – nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte. Chtěla bych věřit, že její výrok uvedený v tisku byl vytržen z kontextu a možná ve skutečnosti řekla, aby se děti učitelů nebály a chovaly se k nim s úctou a důvěrou, že jsou to právě oni, kteří je mohou dovést ke vzdělanosti.

I druhý ministerský výrok na adresu dětí – učte se a také z vás budou ministři (heč!) – si zaslouží hlubšího zamyšlení. Patrně tím chtěla naznačit, že jakékoliv jiné povolání než post ministra nestojí za úctu ani za řeč a řekla bych, že se dopustila šíření poplašné zprávy a nemístné mystifikace, neboť všichni, co se dobře učí, nemohou být ministry a také, ne všichni ministři se dobře učili. Bývalý ministr měl i trojky, jak se sám před dětmi přiznal.
Nebohé děti, čím si to zasloužily, že hned první den ve škole se na ně sesypala taková lavina hloupostí. Možná by napříště bylo lepší, kdyby se politikové a ministři nepletli učitelům do řemesla, ministrovali ze všech sil, reformovali s rozumem a dělali svoji práci tak, aby se člověk nemusel stydět za to, že má takovou vládu, jakou si zaslouží.
Milé děti, učte se, ale nechtějte být všechny ministry, opravdu to není možné a jsou i jiná povolání hodna vzdělanců, poslouchejte své učitele a důvěřujte jim.

Autorka je spisovatelka