Jeminkote, povídá paní Mullerová, rozená Špačková, tak tu už máme zase ten říjen. „Bať, bať,“ řekl by sedlák Jíra, čistící si otku o dálniční svodidlo. A už s tím asi moc nenaděláme. Vždyť dnes dobře víme, že s časem a blbostí je marné bojovat.

Je skorý říjen, v kapsáři letošního roku zbyla ještě hrstka letního času. Místo, abych něco rozumného dělal, sedím v autě a hledím do blba. Dodnes sice nevím, kde to blbo je, ale koukám tam často a rád. No, abych to zkrátil, prostě si jen tak pro sebe dumám a přemýšlím o všeličoms. Přestože je již říjen, na rozdíl od srnců, jelenů a daňků kalendářní posun nějak extra v slabinách necítím. Na druhé straně nemám o měsíc později potřebu žloutnout a listopadat. Jak jsem předeslal, jedu podzimem.

Abych přiblížil atmosféru – teplota mezi šestnácti až osmnácti stupni, biologická zátěž jedna, rosný bod mi krapánek unikl. Venku se zvolna šeří. Ideální čas na tichou dumku a uzené s křenem. V tu dobu mířím stopem k domovu. Jedním očkem pozoruji ručičku tachometru modrého BMW, druhým krajinu. Na jižních svazích vápencového bradla zvaného Svatý kopeček řádí malíř podzim. Řádky vinohradů zvolna žloutnou, oranžoví a místy přechází až do karmínových červení. Prostě supračka, jak by řekli moji žáci.

Do toho takřka hálkovského poetična se náhle vedralo cosi dravě agresivního. Pochmurně puntíkovatý, překotně štěbetající a permanentně hladový mrak, směs křídel, paprček a zobáků zahalil oblohu. Růžovějící blankyt nad Mušlovem potemněl. Fíha! Kurňa a ještě jednou do psí bočnice! Jistě. To z letadlové špaččí lodě Sturnidaé vzlétla krvežíznivá letka nenechavých pernatých lupičíků. A každý vinař v okruhu několika kilometrů zatajil dech. V tom dramatickém okamžiku na mne, vlastníka jedné, poněkud prošedivělé hlavy padl děs a hrůza. Vcítil jsem se bezprostředně do emocí svých přátel vinařů. Jako bych i já v potu tváře po celý rok stříhal, vázal, vylamoval, okopával a stříkal svůj vinohrádek vavřincový a müllerkovatý.

Co včil a co potom? Bác, bác! Vtom mi spadl kámen ze srdce. Krajinou se ozvalo odhodlané bouchání, střílení a pekelné rámusení. Původně kompaktní, stmelený mrak se začíná trhat, cupovat, aby pak mohl v podobě hbitých černých teček stoupat k nebesům. „Rozstřílali sme ho jak tureckú fánu,“ odechl si podsaditý strýc Václav v nedalekých Bulharech.

Ale ještě není dobojováno. Znáte to sami. Zpocení obránci vinohradů pokuřují a dopíjejí zteplalé lahváče. Vyplavují zbytkový adrenalin. Tak a zítra znovu. A furt dokola. Dokud úroda nebude v bezpečí dubových, akátových či plastových kádí. No prosím. Jaké to kouzelné divadlo! A zadarmo! Než zatáhli oponu, projeli jsme Sedlcem a již nás zdraví věže valtického kostela. Místo do blba hledím do tmy. A zatím v magičnu sudů pracovité kvasinky realizují letošní Velkou říjnovou burčákovou revoluci. Jistě přátelé, na tři směny.
⋌Autor je výtvarník a pedagog