To ráno mne probudil podivný, ostře řezavý zvuk. Suchý a šustivě praskavý. Jako by někdo systematicky a soustředěně škrabal stříbrnou lžičkou po dně hliníkového kastrólku. Znáte to. Takový výrazný tónový fujtajbl. Brrr. S odporem jsem se otřásl. Copak to propánajána je?

Když jsem vyhlédl z okna, bylo mi to okamžitě jasné. Sousedi ze širokého okolí škrabali namrzlá okénka svých aut. Plasty, sklo a jinovatka – to byl ten kuriózní hudební nástroj, který mi hrál toho časného rána na nervy. A do toho se mísilo tiché klení.

Ale raději obraťme list. Máme tu opět pozdní podzim. K zimě jenom krok. Nebo snad krok sun krok? Prostě je už blíž k listopadu než k září. Ale kuš! Dnes už bylo dost poetična. Ještě nám tu budeš (pisálku) opěvovat barvu zlátnoucího listí, ale zametat, to ne.

A tak jsem se po rychlé osobní hygieně, venčení a krmení domácího zvířectva konečně vydal za ranními nákupy. Sami znáte ty klasické předsnídaňové rituály. Ranní ptáčata už vycházela z obchodu s naditými igelitkami.

Prochladlí psi, uvázaní k čemukoli pevnému, radostně štěkali, vrtěli ocasy, nebo pro změnu agresivně blafkali. Důchodci se došoupávávali k cílové potravinové pásce, přičemž stačili ještě obezřetně sledovat auta těch, kteří spěchali do zaměstnání. Obrázek jak od Adolfa Borna.

„Dobré ráno,“ asertivně jsem pozdravil samootvírací samoškové dveře. Fantastické a úžasné! Dodnes si nedokáži představit, jak ta prosklená vrata poznala, že přichází právě Karel Rudolf Křivánek, ročník 49, pro šest křupavých a obzvláště vypečených rohlíků, malou Perlu, dvě větší cibule, karotku a něco lahváčů.

„Dobré ráno,“ odpověděla mi milá malá prodavačka, sehnutá nad regálem s mléčnými výrobky. Ano, ona, kterou jsem si, jen tak pro sebe, pojmenoval „ta, která rozmlouvá s jogurty“. Proto, abych ji odlišil od té druhé, pevnější, která s bravurou sobě vlastní krájí salámy na tenoulinkovatá kolečka „Bude to o něco víc,“ povídá od váhy. „Nechte to tak. Děkuji a ještě deset deka točeného.“ A nesmíš zapomenout na rohlíky, mumlám si pod vousy. Ouha!

Při pohledu na pečivo jsem se vážně vyděsil. Kurníkšopa, co to moje oči nevidí! To že jsou rohlíky. Ty snad musela po ránu přivézt sanitka. Samí mrzáci a invalidi. Ach, kdepak jsou rohlíky našeho mládí! Z regálu na mne ospale hledí samí výrazní mlgoši, gumouši a měkkoši prézloví. Po úporném hledání jsem našel několik „jedlých“ exemplářů čeledi rohlík evropský.

Bóže, určitě jsem něco podstatného a důležitého zapomněl koupit, blesklo mi hlavou, když jsem se soukal z teplého oblečení. No jistě – sirky! Proč sis to, Karlošu, nepoznamenal na papírek! A znova a v opačném pořadí - kulich, šálu a péřovku. Prudký sprint na sto metrů. „Už jste tu zase?“ hlaholí do krámu pohledná pokladní. Ano, skleróza nebolí, pouze se naběháte.

U sporáku to vydýchám. Plaménky zemního plynu přátelsky lechtají konvici na bříšku. Čajník bublá, kočka přede a mé klouby rytmicky povrzávají. Ranní symfonieta v plném proudu. Někdo splachuje, kdosi dupe na schodech a celek korunuje závěrečná kuckavá árie kuřáckého kašle. To vše doprovází pěvecký sbor složený převážně z vrabčáků a chocholoušů. U taktovky jsou samozřejmě páni kosové. Jak jinak, vždy v decentní černé.

Autor je výtvarník a pedagog