Měl jsem vám takový veskrze pikantně pánský sen. Plný hřejivého slunce, vinných stříčků a mladých vnadných dívek v minimalistických plavečkách. Z mého alkoholicko – erotického rozpoložení mne náhle probudilo drze naléhavé klepání. Tiché klep, klep se rychle změnilo v autoritativní buch, buch!

Pootevřu opatrně dveře a co to nevidím? Ale kuš! To nám paní Zima tluče na dveře. Povídám nerudně: „Přijďte, ženská, pozdějc, ještě spíme!“ A ona, že když už je tady a že jen dva prstíčky… Rozkřikl jsem se: „Jedeš, ty potvoro studená!“ a už jsem ji hnal smetákem ze sednice. Ale znáte to. Vyženeš ji dveřmi, vleze oknem, a než se naděješ, už hledá, kde nechal tesař nehlídanou škvírku. Vtěrka jedna! „Mazej, kšá a ramuj!! Táhni, pačmago!!!“ Čučí na mě jak vyoraná myš, a než se naděješ je jí všude plno. Nestačí jí lesy, luka a háje. Už se vedrala i do městských aglomerací a vesnických intravilánů.

„Děd maroz, krasnyj nos,“ mumlám si pod vousy při hledání rukavic ve vestavěné skříni. Bez palčáků nebo teplých pětiprstek to na kole už dnes nejde. Marnost nad marnost. Znáte to. Rukavice si se mnou hrály na schovku. Jel jsem jak norník. Ale kde nic, tu nic. Morálně jsem sice vítězil. Ale jinak to bylo pořád 3:3 na rohy. A k tomu ještě ten binec kolem!

Na druhé straně jsem našel řadu jiných, kdysi toužebně hledaných věcí. Jako nejzajímavější bych uvedl krátkou pryžovou hadičku původně sloužící k uvolňování miminkovských pšouků. A ještě elegantní koženou motoristickou kuklu z roku dvacet sedm.

Náležitě okuklen a rozvášněn jsem zajel ještě hlouběji. A mám je! Z přítmí skříně se na mne pobaveně zubily moje milované zimní rukavice. Jukaly zpoza starého chlebníku, povalujícího se vedle ošoupaného opasku, na jehož přezce se skvělo lehce zkorodované „Buď připraven“. Když jsem se operativně ujistil, že mají mé nalezenkyně všech deset prstů, zjihl jsem a zklidněn vyrazil na jedno. Zima, nezima.

Autor je výtvarník a pedagog