Když jdu po ránu pro čerstvé rohlíky, vždy s radostí zdravím obrýlenou, intelektuálně vyhlížející vietnamskou majitelku obchodu se vším možným. „Dobrý den,“ hlaholím do krámku přeplněného levnou konfekcí. Na oplátku se na mne zazubí a jako vždy mi, alespoň v to doufám, odpoví cosi obdobného po jejich. Něco jako Hanoj. A já mám opět chuť vykročit do nového dne s elánem.

Tuhle jsem se s energií sobě nevlastní pustil do prohlídky staré krabice od vlnek, plné haraburdí po rodičích. Na dně papírové škatule jsem našel mezi zteřelými zavařovacími gumami, plechovými víčky značky Omnia a ošoupaným šlauškem do hustilky cosi tajemně opuštěného. Něco poctivě vysoustruženého a častým užíváním vyhlazeného do hebké a tiché krásy. „To je babiččin starý hříbek, na štupování ponožek. Pardon, na látání fuseklí.“

„Cože,“ ptá se syn. „Jistě, chlapče, za našich časů se pomocí této archaické pomůcky recyklovaly ponožky prodřené častým užíváním.“ „No a dnes,“ odvětí potomek, „je mnohem ekonomičtější je vyhodit a koupit si nové. Prostě není na tuto zájmovou činnost čas.“ Ano, o čas je nouze.

Tak se stane, že mnohdy nemáme čas nejen na ponožky, ale ani na přátele. Krásně to napsal pan Svěrák, že není dobré měnit staré věci za nové. Je v tom kus pravdy, zvlášť jde–li o kamarádství. Ale nejen lidé, nýbrž i zdánlivě mrtvé věci mají paměť. Namouduši! Tak například padesátý sedmý schod v naší škole mi pokaždé nelaskavě připomene moji artrózu pravého kolena.

Ale moje staré baťovky, to je jiná. Diskrétně pomlčí o mých podélně a příčně plochých nohou, nekomentují, když se mi po troše červeného pletou nohy. Nevyplazují na mne jazyk, když se mi nedaří zavázat si tkaničky. Tolerují mi, když do nich v létě vletím bez ponožek. Ráno do nich vklouznu jak do papučí a jdu se psem rosou. Mé brown sweet schoes mne přenesou nejen přes mozaiku střepů z lahví, vytvořenou nočními opilci, ale i přes psí šišoury.

Dobře si pamatují, jak jsem je pastoval, hýčkal a laskal, když byly ještě nové a voňavé. Vědí, že je mám rád dodnes. Klapou se mnou do ateliéru, jdeme spolu nakoupit do sámošky a kloužeme elegantně po zmrzlých kalužích. Přestože utržily řadu šrámů a nesou na sobě stopy barev, jsou rády, když je vezmu mezi lidi. Je pravda, že mají také svoje vrtochy. Tak například na majitele sešmajdané obuvi vyplazují kožený jazyk a syčí. A naopak s úsměvem zdraví lidičky, kteří mají své botky řádně očištěné a vyleštěné. Prostě si jich váží.

Tak jako já si dodnes vážím své maminky, která ještě v pokročilém věku, s tlustými brýlemi při šedesátiwatové žárovce zodpovědně látala moje děravé ponožky a podkolenky. A dřevěný hříbek od firmy Baťa jí vrněl v dlani.

Autor je pedagog a výtvarník