Přišel čas, kdy se nám dny úží do nepatrných šedivých škvír, kterými hledíme na svět, na ten kousíček, který je nám dovoleno přehlédnout. Přišel čas dlouhých nocí, tmy a soumraku, který jako by neměl konce. Dny jsou úzké, i nám začíná být úzko.

A přichází ona: V šedivém hábitu, s popelavou tváří, od nosu ke koutkům rtů se jí táhnou rýhy, ponuré svým pádem dolů. Kdo by ji neznal. Přichází potichu, neslyšně, usedá s námi za stůl. Nezvaná, přece jen v hloubi duše čekaná. Neodbytná, mlčenlivá. Dívá se na nás vyhaslýma očima a v jejich prázdnu vidíme i svoji nicotnost. Ani jiskérka nezaplane, ani mrknutím oka nedá najevo účast. Jenom tak na nás hledí, vytrvale, naléhavě, potměšile.

Nepřišla si promluvit, už dávno by něco řekla. Zatím ale začneme mluvit my. K sobě. O sobě. Odkrýváme svou duši postupně, pomalu, slupku po slupce loupeme sebe jako cibuli, až na kost, na hořkou a palčivou dužninu.

Z oblohy cosi padá. Ani déšť, ani sníh. Teploměr jako by se zastavil. Ani nad nulou, ani pod nulou, přesně tam. Pod náporem šedi padne celá tíha světa na naši hlavu.
Vzpomeneme na všechny křivdy a ústrky, kterých se nám v životě dostalo. Jenom úšklebkem dá najevo, že nás poslouchá, že o nás ví. Vzpomeneme na lásky. Zatímco my jsme jim šli s úsměvem na rtech, důvěřivě a se srdcem na dlani vstříc, ony už věděly, jak nás budou zrazovat. Všechny, všechny nás zradily.

Zdá se, že ženština sedící naproti znatelně kývla hlavou. Vidíš, svět nestojí za nic. Je plný nenávisti, falše a všichni jenom čekají na příležitost, jak mě dostat. Souhlasné kývnutí té naproti je čitelnější.

To nás povzbudí. Pohlédneme do zrcadla, abychom na vlastní oči viděli tvář nejbědnějšího člověka, který se kdy narodil. Nápadně stejné rysy. Popelavá tvář, vyhaslé oči, ostré rýhy od nosu ke koutkům rtů…
Ta rána bývají jako škvíra, kterou hledíme na svět, na malý kousíček, který je nám dovoleno přehlédnout. Když přichází ona, paní Deprese, důvěrně zvaná Depka.

Depresí trpí v současné době převážná část lidské populace. Je těžké určit procento, protože každý z nás s ní zůstává sám. Říká se jí civilizační choroba. Odborníci radí mnohé, mezi jiným i více světla, snad že se v něm šedivá paní rychleji rozplyne.
Pochybuji, že by si ji pračlověk Janeček vpustil takhle po ránu do jeskyně. Zatahal spící Janečkovou za vlasy a šel políčit na mamuta. Janečková zatím rozdmýchala oheň a šla nasbírat něco bylin a kořínků. To pro jistotu, že by snad maso změnilo trasu.

Pochybuji, že by naše stařenka zůstala někdy po ránu sedět za stolem a hnípala se v sobě. Musela zatopit v kamnech, ukuchtit rychle snídani a vyhnat děcka do školy. A potom už se zastavila až večer. Depka možná někdy přišla, aby poseděla, ale zůstávala za stolem sama. A to ani ji nebaví.

U nás to má snadnější. Ráno sotva vstaneme, už máme všechno na dosah. Topení vrní a hřeje, otevřeme lednici, uvaříme kávu, nikde žádná překážka, kterou bychom museli zdolat. Tak sedíme u stolu a proč ne, místa je dost, přichází ona. V šedivém hábitu, s popelavou tváří. Máme společnost. Nezvanou, avšak připraveni ji přijmout. Je jenom jedna možnost, jeden z nás musí odejít, abychom nebyli spolu. Zvednout se a vypadnout rychleji, než se jí podaří přinutit nás mlčením k trapně drásavému monologu.

A prásknout za sebou dveřmi. A vyběhnout ven bez ohledu na to, co právě padá z oblohy. Neboť, jak praví přísloví, kdo uteče, vyhraje.
Autorka je spisovatelka