Toho dne jsem se probudil kapičku později, neboť jsem s přáteli drobátko zapařil. Dopotácel jsem se rozespale k oknu, kouknu a nevidím.
Vzpomněl jsem si, jak to před léty popisovali rozhlasoví komentátoři na stanici Hvězda: „Ráno mhisto, večer tak isto.“ Soudě podle toho, jak jsem z té husté bílé kaše pokašlával, bylo to spíš ono klasické: „Ráno mlhovno, večer na …..!“ Vážně. Poměrně brzy jsem se vyhrabal z ranní skepse a poněkud opožděně upaloval pro čerstvé rohlíky. Jen proboha ne pro pečivo! Nevím, proč se houskám říká dnes tak chladně a odtažitě. Je to takové veskrze profesně neosobní.

Zní to jako řezivo. Má to takovou neslanou a nemastnou charakteristiku. Stejně jak u smrkového polínka tomu schází živost a vůně. Odborníci by to zcela určitě pojmenovali jako ztrátu osobitého image.
Zachumlaný v hřejivém teple svého vlněného šálu jsem hbitě pelášil k domovu a spolu s Rexem se těšil na to voňavě křupavé, pochrupující v šeru igelitky.

Jen co jsem ze sebe shodil bundu a kulicha, vypukl v naší kuchyni tradiční james session.Prostor jídelny se rozezněl barytonovým haf,haf a koloraturním mňau, mňau.

Do toho broukala v kontrapunktu z rádia Aneta Langerová a syčivě rapovala čajová konvice. Vzhledem ke své akutní ochraptělosti jsem nerozšířil stávající vokalisty a pouze rytmicky cinkal lžící o sklenici. Ťuk,cink!

V okamžiku, kdy jsem podlehl mámivému sambovému rytmu, zneužila kočka mé chvilkové nepozornosti a zaútočila.
Hop a elegantním šelmovitým skokem přistála na stole. Zavrčela a pak (patrně z nedostatku chutných hlodavců v našem bytě) v cuku letu zakousla dva bezbranné voňavoučké rohlíky.

Pes rozhořčeně bubnoval ocasem o linku a hlasitě se dožadoval také svého. No ne! Do psí bočnice!A rázem byl konec tolerance a mezidruhové demokracie. Operativně jsem uplatnil ověřenou metodu cukroví a biče.
Ulapil jsem kočku a uvrhl ji nemilosrdně do koupelnové temnice. Servilní pes se nechal uplatit špičkami rohlíků a kouskem točeného.

Konečně byl klid. Tichoučko. Jen rádio si dál brebentilo cosi o tlakových nížích a okluzních frontách.
Usrkl jsem poživačně doušek čaje černého jako moje duše a obezřetně vyhlédl z okna. Špica!
Vzhledem k pozdnímu odmlžení došlo postupně k výraznému projasnění.

Autor je výtvarník a pedagog