Kráčím si po mikulovském náměstí a co nevidím. Z historické dlažby si tu vyrostlo vánoční stromisko. Asi smrk nebo jedle. Nevím, já poznám akorát borovici.

A přímo naproti ekologickému symbolu Vánoc vystrčili chudinku figurínu, jen tak v černých tangách a krajkovém topu. Už jste někdy viděli polystyrénovou husí kúži? Brr!

Tak se kouknu do kalendáře a já vám čumím. Náš kalendářní rok, který se nám zdál být zpočátku dlouhý jako Lovosice, se náhle scvrkl do podoby svrasklého žlutého jablíčka visícího osamoceně v sadu přítele Karla. Co už včíl, řekli by mi určitě čtenářové. Vždyť už je, Kódl, prosinec!

No a za dveřmi už netrpělivě podupává starý pan Mikuláš se svojí partou čertů a andělů. Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukňu. Tuhletu krásnou říkanku mne naučila v minulém století moje babička Hedvika.

A já dodnes cítím ten jemný erotický podtext a někde v podvědomí otázku, co ten komorní striptýzek udělal v seknici s panem em? Právě když vysypali putnu.

À propos, víte ještě, co je to putna? Já vím, dnešní generace zná spíš jistého Putina, než nádobu s popruhy na nošení na zádech. Proto je jim, na rozdíl od mobilů, putna úplně putna.

A jedeme dál. Zrovinka jsem se pustil do malé inventury posledních pár listopadových dnů. Třeba minulý pátek. Vzpomínáte, jak sněhopršelo? Jistě. Ještě před obědem se to bílé poetično změnilo v kalnou, silně lepivou blátotlačkovou patlanici. Když jsem zrána vyjel na kole do města, bylo to pořád v oukeji. Ale když jsem se kolem dvanácté vracel k domovu, vypadal jsem jak bahnivá polednice nebo jako tatínek z Obecné školy.

Nervy v kýblu, džíny v kyblíku. Správně bych měl říct ve kbelíku, ale tento specificky český spisovný výraz po mně nemůžete chtít ani v tomto adventním čase. To si raději přidělám ten přední blatník.

⋌Autor je výtvarník a pedagog