Beng, beng a taky bum, bác! Letní bouřka rozprostřela své perutě nad rozpálenou krajinou. Půl páté odpoledne a je tma jak v měchu. Všimněte si, že jsem použil poměrně kultivované přirovnání. Básník nemrava by určitě aplikoval úplně jiné a jadrnější příslovečné určení. Zatímco romantický a nacionálně rozevlátý poeta by naopak vnímavému čtenáři sdělil, že zleva to od Němec proklatě studeně fouká a zprava si Perun hromy do taktu brouká.
Broukům i jiné havěti je to vcelku jedno. Zalezli pod lupeny a čučí. I já spokojeně pokukuji. Neboť, vážení, už od mala letní bouřky miluji. Přímo se opájím tímto kouzelným přírodním divadlem. Hromy, blesky, třesky, plesky! K tomu ještě barely dešťovky. A mimochodem, to vše úplně zdarma. V suchu a poklidu, pohodlně usalašen doma za oknem zaujatě sleduji, jak se venku čerti žení.

A je to, přátelé, vskutku pěkná veselka. Blesky, klikaté jak loga zmijích hřbetů, dravě rozčesávají mokré šedočerno. Stromy a keře procvičují spolu s vichorcem a prudkým deštěm jakousi imaginární děkovačku či bouřná prostná. A moji milí spoluobčané utíkají v předklonu z autobusu hnáni svými nadmutými deštníky kamsi do paďous. Rozkošné! Obzvlášť si vychutnám cyklisty balancující s deštníky nad hlavou a promáčenými taškami na řídítkách. A když se nechá konečně přemluvit i teplý letní monzun a vyhlásí oblíbenou soutěž o nejlepší mokré tričko, pak je to chlapi úplná špica.

Na rozdíl ode mne je vztah naší domácí zvířeny k bouřkám výrazně nekladný. Kočka Minda tyhle přírodní rozmary vyloženě nesnáší. Jak začne hromobití, zaleze si pod vanu, kulí oči a mumlá si ty svá kočičí zaříkáváníčka. Kdyby mohla, určitě by si tam zapálila hromničku. Už si do své temné skrýše odkutálela svíčku v plastovém kalíšku a sirky značky Solo Lipník. Rex to tolik neprožívá. Žena tvrdí že je flegmoš po mně. V poklidu zaujme polohu ležícího střelce. Pak provádí vyplazeným jazykem oblíbenou autostimulaci. Nakonec odcapká do přítmí pod věšákem firmy Thonet a dělá mrtvého brouka. A chrápe. Jako obvykle si nechává zdát erotický sen o něžné anglické fence jménem Eš, které jedna moravská ó pér říká s oblibou Ešus.
Když hůlava skončí, psisko se protáhne, štěkne a z jeho hlubokých hnědých očí čtu: „Jak mně ten sen oklamal.“ Zívne a kouká, kde je něco k snědku. Zato číču Mindu musím dlouze přesvědčovat, že již vážně nehrozí výskyt kulových blesků a jiných nekalých fyzikálních piškuntálií. Teprve pak vyleze ven a pustí se s elegancí kočkám vlastní do čištění kožíšku zaneřáděného od pavučin. Občas ji mám vážně chuť přeprat. Ale jak víte, kočky se špatně ždímají.

A já? Zvolna se odtrhnu od okenního parapetu, drapnu igelitku a upaluji mezi kapkami do obchodu pro chleba. Protože, bouře nebouře, zase tam poslali toho nejmladšího.
P.S.: A s chutí skáču přes kaluže.

Autor je výtvarník a pedagog