Jako každou sobotu jsme se i tentokrát vypravili na výlet, obhlídku okolí nebo jak jinak by se to dalo nazvat. Asi po hodině chůze zapadlými tokijskými uličkami, lemovanými kouzelnými japonskými obchůdky a restauracemi, jsme byli donuceni vejít na hlavní cestu.

Po chodníku čtyřproudové silnice, která má občas i dvě až tři patra, se nechodí zrovna moc příjemně. Čekalo nás ale milé překvapení – obrovská hasičská zbrojnice, jejíž vozový park byl vyskládán téměř až na chodník. V takové chvíli člověk bezděčně vytáhne foťák a chce fotit, zaznamenat si ty jasně červené záchranné vozy s vtipnými logy LOVE TOKYO (miluji Tokio).

Pak se ale zarazíte a začnete uvažovat, jestli vůbec smíte takové věci fotit. Stále v nás totiž přežívá pocit, že policejní stanice, nádraží a podobně by se fotografovat neměly. A co si budeme nalhávat – v dnešní době tomu v podstatě není jinak. Takže jsme raději nechali foťák na pokoji a všechno jen tiše obdivovali.

No dobře, přiznávám, jednu fotku jsme přece jen pořídili, a to plakátu upozorňujícího na hasičské muzeum v Tokiu. Avšak v tu chvíli k nám přiběhl menší mužík v hasičské uniformě, na hlavě s kšiltovkou hlásající Hasiči Tokio.

Nejdříve jsem si opravdu myslela, že jsme přestoupili zákon a on po nás bude striktně požadovat, abychom fotku okamžitě smazali a klidili se, ne-li něco horšího. Jaké ale bylo naše překvapení, když se nás lámanou angličtinou začal ptát, jestli si chceme vyfotit auta stojící v garáži. Samozřejmě jsme okamžitě přikývli.

Než jsme se nadáli, stáli jsme mezi hasičskými vozy a podporováni slovy: „Ještě tohle si vyfoťte…“ a „…vzadu stojí ještě sanitka, tu si taky vyfoťte…“ jsme fotili a fotili. Nakonec pan hasič, který už nebyl sám, stáli kolem nás najednou tři, otevřel dveře jednoho z hasičských vozů. A nabídl nám, ať se posadíme do kabiny a vyzkoušíme si, jaké to je.

Manžel dokonce nafasoval na hlavu již zmiňovanou kšiltovku. Kdo by byl schopen odmítnout?
Musím se přiznat, že jsme byli z celé této události tak vyjevení, že jsme se potom zmohli už jen na poděkování a odchod. Ani po cestě jsme ovšem dlouho nebyli schopni slova.

Co to mělo znamenat? V České republice, když narazíte na hasičskou zbrojnici, auta nebo lidi jen tušíte za velikými vraty, která se otvírají pouze ve chvílích ohrožení. Nemluvě o tom, že by někdo vyběhl ven za okounějícími cizinci a pozval je na exkurzi.

Tímto samozřejmě nechci nijak hodnotit práci českých hasičů. Jejich úsilí a činnosti, kterou pro společnost dělají, si velice vážím. Jejich práce je totiž jejich život.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku