„S holuby jsem začínal jako kluk, když jsem ještě bydlel v Babicích u Uherského Hradiště. Tehdy jsem měl okrasné holuby. Potom jsme se v roce 1945 přestěhovali s rodiči do Bulhar, a tady jsem začal chovat poštovní holuby,“ vzpomíná sympatický chovatel.

Od té doby uplynulo neuvěřitelných třiašedesát let, v jejichž průběhu se jeho okřídlení „závodníci“ svému chlebodárci odměňovali za chovatelskou píli skvělými výkony.

Ze začátku, s příchodem socialismu, byl členem holubářského spolku v Lednici. Pak se vytvořila čtrnáctičlenná skupina v Bulharech, která založila vlastní spolek. „Začali jsme závodit. Holuby jsme do Lednice nebo na břeclavské nádraží vozili autobusem, ještě starými škodovkami. Nahoru na střechu jsme nakládali koše a holuby posílali do zahraničí. Tehdy nemohli létat jinam než na jih. Bylo to třeba do Bělehradu, Plevna, Bukurešti a tak dále,“ líčí důchodce. Po sametové revoluci už mohli jeho opeření krasavci vyrazit i na západ.

Někteří holubáři dávají svým „závodníkům“ jména. Břetislav Malovaný k nim nepatří. Zato si perfektně pamatuje číslo konkrétního holuba, o němž právě mluví. „Třeba holoubek – čtyři sta čtyřicet pětka –, který byl puštěný v deset hodin ráno v Bruselu, doletěl při západním větru domů v sedm hodin večer. Překvapil mě,“ usmívá se nestor jihomoravských holubářů.

Rád vzpomíná i na svého dalšího borce (přidává i číslo 8744), který v roce 1992 nalétal 5440 kilometrů, byl třináctkrát nasazený a třináctkrát se umístil na předních příčkách. Další jeho vzpomínka patří borci, kterému přezdíval všudybyl (s číslem 531), který se vrátil ze všech tratí. „Moc nebodoval, ale kde byl nasazený, tak doletěl,“ poukazuje.

Základem úspěchu je podle něj pravidelný trénink a také vhodná potrava. „Pošťák nesmí být přetučněný a překrmený,“ podotýká. Je třeba hlídat jeho hmotnost, musí pravidelně dostávat vodu a chovatel holuba přeléčuje proti různým nemocem. „Nesmí mít dýchací potíže a je nutné udržovat v holubníku čistotu,“ ví moc dobře zkušený holubář.

Celé roky dělal výcvikáře a jednatele. Vychoval i několik mladých holubářů. Před několika dny se, po třiašedesáti letech aktivní činnosti, rozhodl pověsit ve svých pětaosmdesáti letech holubařinu na hřebík. Holuby svěřil jiným chovatelům a teď už hodlá jen navštěvovat své kolegy v okolí. „Už je to pro mě náročné. Ani ne tak finančně, jako časově. Pokud nemáte auto, netrénujete, ničeho nedocílíte,“ vysvětluje.